Pobočnice krále pod Horou

25. Pevnější než kterýkoli slib

Thorin vzpomínal na ráno toho dne. Vždycky míval své neřesti, třebaže mnohé z nich za neřesti ani nepovažoval, a právě takové si hýčkal. Nejen z důvodu, že se mu vlastně zdály zcela nevinné, ale hlavně proto, že mu zpříjemňovaly všední dny. Ano, nesmírně rád si nechával naplnit ústa teplem, vůní a příjemnou chutí tabáku, a to nejlépe hned, jak ráno oči otevřel.

I toho podzimního jitra toužil zapálit si. Za pomoci třísky s malým plamínkem a sušených lístků rostliny, kterou snad i sám Mahal musel velebit, si dopřát lahodnou tečku v podobě dýmky, jakožto stvrzení veškerých příjemností v naprosto dokonalém konci. Chtěl to udělat, ačkoli věděl, že bude pokárán. Odette se totiž pokaždé hněvala, jak hanebné je kouřit před snídaní. Hanebné a také nezdravé. Ale tentokrát to byla zrovna ona, která mu nečekaně darovala váček toho nejlahodnějšího dýmkového koření, které kdy v životě ochutnal. A to se považoval za znalce.

Nelitoval. Nelitoval žádných kroků, které v poslední době učinil. Nelitoval ani omluvy, jíž věnoval půlčíkovi, neb právě díky ní ještě více stoupl v Odettiných očích. Navíc si spočítal v hlavě, že už to budou bezmála čtyři luny, co nesáhl na Arcikam. Cosi v něm samotném jako kdyby našlo usmíření. Jako kdyby nadobro uzavřel jednu temnou komnatu, do níž se vícekrát nechtěl vracet. A zahodil klíč.

Křeslo natočil tak, aby měl oheň z krbu v zádech, upil vína a potáhl z dýmky. Zažíval věru příjemné období. Snad i nejpříjemnější od doby, kdy byl nucen s otcem a dědem utíkat z doutnající Hory. Jistě, nezmizelo dvorní klevetění, žádným kouzlem nepřibyly potraviny na zimu, ani nezapomněl na vojáky z Modrých hor, kteří dorazili ranění. Jenže to se nejednalo o nic, co by nezvládl sveřepý národ trpaslíků, jenž toho v minulosti zvládl už mnoho. Thorin sám toho zvládl už mnoho, a ještě bude muset zvládnout, a právě proto občas na chvíli utíkal, spořil okamžiky jenom ve dvou.

Samozřejmě si uvědomoval, že se občas chová jako lehkovážný, poblouzněný mladíček. Tím spíš, když takovým nikdy nebyl – on musel dospět ze dne na den – avšak nyní si vynahrazoval roky dávnými sněhy zaváté.

S každým nádechem si dlouho držel chuť dýmkového koření na jazyku, protože bylo doopravdy výtečné.
Odette přiznala, že je koupila už tehdy na jarmarku v Dolu, ale to si prý ještě žádnou pozornost nezasloužil. Krátce se zamyslel, čím že se to zasloužil právě dnes. Vzpomněl na předešlou noc a samolibě se usmál. Ve skutečnosti se ale cítil být skoro až dojatý. Už tenkrát, sotva přijela do Ereboru, mu chtěla působit radost. Stále mu působila radost, Amrâlimê...

Dolil si víno a naplnil i druhý pohár, očekávaje příchod Dáina. Z toho se těšil rovněž, protože konečně budou dorovnány veškeré závazky a pak, pán Železných hor se i s většinou svého lidu navrátí do své domoviny, aby tam oslavil Durinův den s chotí a dcerou. Trpasličí svátek se však Thorin sám chystal uctít umírněně, a to s ohledem na Odette a její nepěkné vzpomínky vázané k tomuto datu. Avšak v nitru se radoval, že obrátí list. Že s nadějí uvítá nový rok, jenž snad přinese více klidu a jistoty, nežli ten předešlý. Inu, zažíval věru příjemné období.

***

„Měli bychom zanechat toho nesmyslného hašteření mezi námi, co říkáš, bratranče?" otázal se Železná noha se smíchem a štědře si zavdal rudého moku. Bodrá nálada z něj přímo prýštila a Thorina to tentokrát ani neobtěžovalo. I když to hašteření nepovažoval za nesmyslné, klukovské tahání, nýbrž za důsledky Dáinovy občasné zpupnosti. Nechal to být.

„Souhlasím," odvětil naopak bez zbytečného pochlebování, které z duše nesnášel, a více nereagoval na skoro až neobvyklou vřelost jinak rázného trpaslíka. Dobře věděl, že Dáin přichází s požadavky, a rovněž znal i příznačné chování a mazanost vlastní krve. Možná by si i povzdechl, kdyby jej postavení nenutilo zachovat si tvář. Vyzval by bratrance, ať jednoduše přizná barvu, protože podobné divadlo považoval za naprosto zbytečné. Jako král pod Horou hodlal, nyní a bez vytáček, dorovnat dluhy, jimiž měl Horu splatit. Taková byla jeho povinnost. Jednak jako vladaře, ale tak i jako muže, který se chtěl čestným nazývat.