Pobočnice krále pod Horou

16. Bomburova krčma

Od samého rána nebylo ani chviličky, kterou by Odette hodnotila jako dostatečně vhodnou, dlouhou či klidnou natolik, aby předložila prastarou knihu před krále. Ten navíc nebyl nikterak dobře naladěn, a tím spíš se mladé ženě nechtělo do zrádného úkolu. Sama si jej ovšem svěřila, sama jej tedy musela i dokonat. Nedalo jí to však nepřemítat. Nad Oriho slovy i nad ošidným textem, který během noci ještě několikrát přečetla. Tma její pochybnost akorát živila, zato odhodlání se probudilo tenké, slaboučké a ustrašené.

Odette se nebála Thorinovy zloby, to ne. Však už řekla a provedla daleko horší věci, které jí zatím pokaždé odpustil. Jenže kniha byla jako zrcadlo nastavené až příliš zpříma. Odraz, v němž král nespatří pěkné podívání, nýbrž bolestné. Takové, jež leda otevírá staré jizvy a nové smutky pouze přikrmí. Vždyť stačil jeden hloupý pamflet, který zpochybňoval jeho příčetnost, a stín, co se mu tenkrát mihl ve tváři řekl víc, než kdyby svá trápení přiznal nahlas. Odette toužila chránit toho zatvrzelého muže s ledovým pohledem, jakkoli pošetilá mohla být taková představa, protože on rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by potřeboval ochranu. Potažmo ochranu od ženy. Chtěla by raději klamat, podobně jako klamaly oslavné slohy, písně a balady, co jen lživě uchu lahodí.

Ale co Bilbo? Pravdou přece zůstávalo, že právě Thorin tohle všechno rozpoutal, třebaže tenkrát asi nebyl schopen domýšlet se. Není jiných cest, řekla si hned potom, co jako na potvoru potkala Noriho, který se samozřejmě okamžitě ptal, jak pochodila. Když popravdě přiznala, že zatím nijak, nebyl z toho veselý. Odette tedy zvedla bradu, zpocenými dlaněmi přitiskla svazek těsně ke hrudi a šla. Veskrze tíhu ve svých rukou vnímala jeho důležitost, čichala vůni letitého pergamenu, poslouchala zvuk vlastních kroků a na jazyku cítila nepříjemnou pachuť nejistoty. Přesto ale nemínila neodkladné dále odkládat.

„Dnes už jsem tě nečekal," zvedl hlavu král a mírně se pousmál. „Leč jsi vítána, ostatně jako pokaždé."

Odette se lehce poklonila, ovšem nevydala ani hlásku. Thorin zrovna seděl za pracovním stolem, v ruce třímal brk namočený do inkoustu, připravený podepsat nějaké listiny.

„Chystáš se mi předčítat na dobrou noc?" zeptal se trochu pobaveně, nejspíš proto, že mu ani nesdělila, co vlastně hledá v jeho pracovně. Potom poukázal na knihu, kterou k sobě tiskla, avšak i přesto by na ni skoro zapomněla. Hned záhy si připustila myšlenku, že se jistě musí tvářit jako někdo chudý na duchu.

„Zatím se sice ke spánku nechystám, ale později... " navázal král a s neurčitým gestem nechal svou otázku vyznít do ztracena.

„Pokud byste si to přál..." také Odette svou odpověď zakončila neurčitě a okamžitě si přikázala, že se musí oprostit od veškerého pochybovačného mámení.

Král se na ni zahleděl. Dlouze a tázavě. „Co to neseš za knihu?"

Neodpověděla, jen mlčky přistoupila blíž. S tváří navýsost vážnou položila starobylý svazek na desku stolu. Thorin přejel rukou po vázání a potichu přečetl titul.

„Zvláštní," pravil hlasem trochu zastřeným, „neznám ji. Co je v ní psáno a hlavně, proč mi ji podsouváš?"

„Záložka," šeptla Odette a ukázala na kožený řemínek, který čouhal mezi listy skoro u konce. „Prosím, čtěte na těch stránkách," požádala krále namísto odpovědi. To bylo totiž daleko snazší, než všechno složitě vypovědět. A také jistější. Stačilo, že už tak se cítila, jako kdyby jí v krku uvízl kámen.

„Nuže, jak si přeješ." Thorin lehce přikývl, a třebaže poněkud rozladěný, sklopil zrak k runám. Jeho neutrální výraz velmi brzy nahradilo zadumání a posléze i zamračení, které jenom rostlo s časem, kdy těkal po řádcích. Odette nepochybovala, že čte celou pasáž ještě jednou a možná, možná ještě potřetí. Ve skutečnosti to trvalo jenom chvilku, ale ona si připadala, že už stojí celý věk před vyřezávaným stolem ze dřeva ořešáku.