Pobočnice krále pod Horou

29. Kdyby

Poznámka: Dnešní kapitola obsahuje celé odstavce psané kurzívou. Jedná se o retrospektivu, kdy Odette vzpomíná, co se odehrálo dříve toho dne. Jako autor vím, o čem píšu, a proto je pro mě občas těžké dívat se na děj očima čtenáře. Přesto ale doufám, že je to pochopitelné, a pokud ne, neváhejte napsat. Sporná místa ráda upravím, vysvětlím. Ale teď už nebudu zdržovat od čtení. Užijte si je.

Lija

„Nemusíte to dělat," přistoupil blíž v obličeji starostlivý starý muž. „Přestože bych z postu ereborského pána měl vaši volbu považovat za správnou a vítat ji, z pozice přítele tomu tak není, Thorine. Věřte mi, že ne." Pravicí zamával před baňatým nosem, asi chtě pročistit vzduch v místnosti, protože ten tam stál doslova jako mlžná stěna, obklopující krále zhrouceného v křesle. Potom zvedl prázdnou láhev od pálenky a přiblížil ji k očím. Nejprve se zahleděl skrze silné sklo, a potom do Thorinovy nepřítomné tváře opřené do dlaně.

„Nedívej se na mě takhle, Baline. A raději odejdi," vyplivl král, dokonce odtrhl pohled od okna, kde sledoval provazce prudkého deště padajícího z černočerné oblohy, tolik příznačné pro dnešní den. „Pověděls, cos povědět chtěl, tak teď prostě jdi. Jdi a vrať se teprve tehdy, poneseš-li další láhev. Tak bys byl alespoň něčemu!" zatnul prsty v pěst a ta dopadla na područku, avšak Balin ani necouvl, ani neodešel. Na jízlivost odpovídal shovívavým, neveselým pousmáním.

„Nemusíte to dělat!" zopakoval trochu hlasitěji, ovšem stále s trpělivostí jemu vlastní. V očích vepsaný soucit, jenž byl  ze všeho vůbec nejhorší. Soucit od těch, kteří věděli. Jenže král se o soucit neprosil, naopak, hnusil se mu. Značil slabost, kterou mu někteří podsouvali. On si ale nemohl dovolit padnout a dát jim tak za pravdu. A ani tak neučiní, co bude živ! Avšak alespoň tohoto odpoledne, hrozného odpoledne, chtěl být prostě sám. Po jeden jediný den nehrát svoje role, ačkoli věděl, že  zítra se zase bude muset ukázat s korunou na hlavě před svým lidem i před Dáinem.
„Neprosím se tě, Baline, rozkazuji ti. Jdi! Nebudu se zdráhat zavolat stráž, pokud  bude potřeba."

„Vždy jste měl na vybranou. Tenkrát v Bilbově domě, stejně jako máte na vybranou dnes," nedal si Balin pokoj.
Thorin jenom podrážděně zasyčel. Pozbyl snad věkovitý trpaslík sluch, anebo nemluvíme stejnou řečí?

„Zasloužíte si uznání i bez toho, abyste se obětoval. Znovu, nutno podotknout." Ereborský oficír položil láhev zpátky na příruční stolek a napřímil se s rukama opřenýma v bok. „Zasloužíte si úctu svého lidu. Úctu každého jednoho trpaslíka. Už v Modrých horách jste nám zařídil dobrý život. Život v míru a dostatku, a já si na rozdíl od některých pamatuji, kolik ústupků a ponížení vás to stálo. To díky vám máme zpět svůj domov."

„To Bard zabil draka," zkonstatoval Thorin skutečnost, která mu až nesmyslně ležela v žaludku. Skutečnost ohledně člověka, jehož jinak vcelku ctil. Bylo to vůbec poprvé, co to přiznal nahlas. Kdyby sám tehdy utopil Šmaka ve zlaté lázní, nikdy by nepadl Esgaroth, lidé z Jezera by nepřišli k branám Ereboru a Bilbo by jim nepředal Arcikam. Ano, kdyby nebylo hrdinství člověka, zpráva o drakově skonu by neletěla Středozemí rychle jako z nebe blesk. Pravda by zůstala ukryta v Hoře, alespoň na čas. Čas, který tenkrát neměli. Ano, býval by mohl v tichosti shromáždit posily, lépe opevnit Horu, postavit kušníky a lučištníky a řádně se připravit. Dobít Erebor zvenčí žádalo jiných sil, než bojovat na otevřených pláních. Udržel by svou vlast pouze za pomoci svých. Nepotřeboval by Tranduila, ani toho lodníka!

Král se bezděčně natáhl po láhvi. Dřív, než se uvědomil, že je přece prázdná. Stiskl zuby k sobě, rozhodnut, že bude Balina alespoň ignorovat, protože ne, skutečně by jej nenechal potupně odtáhnout hlídkou. Na to si ho až příliš vážil. Přemítal dál: Rovněž ztráty na životech Dáinových mužů – dobrých mužů – by byly menší. Možná i zanedbatelné v porovnání s obrovskými počty padlých po Bitvě, které tenkrát sbírali po několik dní. Třebaže král, tehdy ani nezapálil hranice – jeho zranění to nedovolovala a Oin prskal jako pominutý – ale nechal se alespoň odvést na cimbuří. Planina před Horou pokrytá těly působila z výšky jako vykácený les. Podobnou scenérii neviděl poprvé, ani poprvé necítil nasládlý zápach hořícího masa. Ovšemže ne, jenže to stejně neznamenalo, že se mu nemohlo udělat zle. Nesmírné, nesmírné spousty ztracených životů, ty hlavně nutily Thorina vyhovět. Kéž by se stal králem bez stigmatu. Králem, který nechybil. Dnes mohlo být všechno jinak... Naprosto všechno.