Pobočnice krále pod Horou

22. Na špičce nože

„Vinen," zanělo sálem jako burácení hromu.

„Vinen," zopakovala Odette šeptem, který sama sotva slyšela v humbuku, co kolem nakrátko nastal. To jedno, jediné slovo se jí rozlilo v mysli způsobem, že na chvíli přestala vnímat všechno jiné. Jako by se běh času zastavil. Až když ji chladnoucí slza zastuděla na tváři, procitla a bezděky sevřela Bofurovu dlaň. I on stiskl. Cítila, jak se otřásl. Neřekl však nic, ale ani vytřeštěně nezíral jako jeho bratr, protože on to prostě čekal. Samozřejmě.

Zvedla slepené řasy. Znovu si hrozně přála, aby se na ni Thorin alespoň podíval. Nepodíval se. Znovu. Pomalým pohybem se tedy rozhlédla sama. Kili, s čelistmi pevně zaťatými k sobě, vypadal, jako kdyby zrovna sežvýkal nůši plnou pelyňku. Avšak jako člen tribunálu musel zachovat dekorum, a zachoval je. Naopak lord Dáin působil potěšen. Fili zůstával v obličeji kamenný, stejně jako jeho strýc.

Síla okamžiku rozhodnutí očividně zaskočila i mnohé z těch, kteří měli vítat královo rozhodnutí jako jediné spravedlivé. Dokonce i Dwalin na moment sklopil zraky, jako kdyby zapomenul na svou nekonečnou loajalitu koruně i muži, jenž ji nosí. V těle pokleslý Bard z Dolu patrně zpytoval svědomí, jelikož ten oči ani nezdvihl.

„Nedovolte," zašeptala Odette tichounce, když naklonila tvář blíže k černé, hladké kštici shrbeného člověka, „aby vám byla přiřknuta provinění, která nejsou vaše." Bylo jí Barda líto, ne však víc než Bilba.
Správce se nevesele pousmál za Bofurova vytrvalého pokyvování.

Nejvyšší míru smíření s konečným rozhodnutím šlo kupodivu znát na samotném odsouzeném. Hobit je přijal hrdě. Třeba byl vděčný za konec celé této absurdní tragédie. Akorát konec tolik jiný, než v jaký věřil a doufal. Tolik jiný, než v jaký doufali, když se skláněli nad stránkami prastarého rukopisu. Zklamání by se dalo titulovat jako emoce, pod kterou lze shrnout takřka vše, co Odette právě cítila.

Když se dav dostatečně vybouřil, v síni zůstalo klidno jako v kryptě. Jen za průhledem z vitrážovaných tabulí hnal vítr šedavé mraky, z nichž bez přestání cedily provazce prudkého deště. Byl to klid v novém očekávání. Verdikt sice padl, nikoli však výše trestu.

„Bilbo Pytlíku z Kraje!" Thorin znovu oslovil obžalovaného. Opětovně tak přivábil pozornost ke své majestátní osobě. „Shledávám vás vinným z přečinu krádeže Královského klenotu, Arcikamu, výhradního majetku vládce království Erebor, jakožto i všeho lidu Osamělé hory." Promlouval zřetelným hlasem, jenž prořezával napjaté ticho, proplétal se mezi sloupovím a ozvěnou ode stěn násobil svou moc. Rezonoval soudní síní, až se mohlo zdát, že ta se celá začíná chvět. „Tak jste konal a k činu svému se i sám doznal. Nicméně..." Král pak mezi řečí učinil jeden velmi hluboký nádech, jako by snad ztratil kousek ze své zatvrzelosti. Anebo to bylo jenom zdání, jelikož průsvitnou mozaikou pronikl tenký, docela tenoučký paprsek slunce. To si našlo skulinu mezi oblaky a pustilo své světlo k zemi. Onen úzký proužek záře, měnící se barevnými sklíčky, přejel přes vousatý obličej trpaslíka, který najednou nebyl tak chladně vyrovnaný, jako doposud. Ba naopak, vypadal spíš unavený, zmožený vlastní zodpovědností.

„Nicméně dlouhý čas mi dopřál rozmyšlení, a rozmyšlení doneslo i poznání," pokračoval po odmlce, kdy snad ještě na poslední chvíli vážil slova na jazyku. Odette skoro přestala dýchat. V duchu prosila o sílu pro toho muže s tmavými vlasy, prokvetlými stříbrnou jinovatkou, který na svých bedrech nesl zkrátka moc velikou tíhu.

„Poznání pohnutek, které vedly ke skutkům, jichž jste se dopustil. Kradl jste, Bilbo Pytlíku z Kraje, taková jest pravda. Ovšem ne z chamtivosti, ani pro obohacení vlastních kapes, nýbrž z důvodů nesobeckých. Naznal jsem, že vaším motivem nebyla hanebná touha Erebor poškodit, ani zradit trpasličí lid i krále, ale čisté úmysly. Úmysly zabránit válce a krveprolití, jak pravila mnohá svědectví dnešního dne. K těm svědectvím hodlám přihlédnout, a ačkoli není zvykem našeho práva zohledňovat okolnosti trestných činů, já nemíním slepě následovat zvyky, pokud by měla být zaprodána spravedlnost! Protože jedině spravedlivý Erebor může růst a vzkvétat, jedině spravedlivý Erebor může přetrvat! Proto," nadechl se znovu a na chvíli i podržel zavřená víčka, jako by snad nechtěl vidět zástupy před sebou ani Bilba, „verdikt můj, slovo mé i rozhodnutí, zní: Nevinen ze zrady, jakožto nejzávažnějšího z přečinů proti zákonu tesanému do kamene otci našich otců, až po věky samotného Durina. Tak budiž zapsáno a vzato na vědomost!"