Pobočnice krále pod Horou

14. Dobrý král

Odette postávala v předsálí pokladnice, v samotném středu Osamělé hory, kde se křižovalo několik hlavních cest a tunelů. Z nich se neustále ozývaly hlasy a různí trpaslíci přecházeli sem a tam. Mihl se tudy komoří v doprovodu jistého mladíka, výše postaveného člena Dáinovy družiny. Odette dříve přišel pohledný, útlý, s vlasy barvy nakypřené hlíny, avšak jen než si pořádně prohlédla jeho oči. Ty byly divné a vodnaté, jakoby nedobré, a jí připomínaly oči ropuchy. Už dávno své veskrze kladné hodnocení přehodnotila. Z druhé strany potom, nezvykle svižně, vyběhl Oriho dobrý přítel, tělnatý písař Nylo, hoch s tváří pihovatou jako křepelčí vajíčko. Mířil do severního křídla. Za další, krátký okamžik, Odette sotva pozdravil Gloin, jenž zrovna vyšel z brány pokladnice. Vypadal zasmušilý. Asi proto, že v rukou nesl schránku na výplaty.

Mladá žena odpověděla, jak se slušelo a přešlápla z nohy na nohu. Čekala už drahnou chvíli a vlastně ani netušila na co. Král totiž vzkázal jenom místo a čas setkání, nikoli však jeho účel. Jenže se zdálo, že ani tu stanovenou hodinu nehodlá dodržet, což mu ale bylo jenom málo podobné, a proto Odette ještě letmo mrkla do svého zápisníku, zdali se nezmýlila ona. Nezmýlila se. A tak si jenom v duchu povzdechla. Mohla ještě zůstat v knihovně a tam být alespoň užitečná, ne tu pro nic za nic šlapat zelí.

Z chodeb se ozval další hovor. Ani tentokrát to ale nebyl král, nýbrž nepochybně správce Dori, nejstarších ze tří bratří, a s ním i někdo další. Někdo neznámý. Odette slyšela ozvěnou neformálního tlachání, prokládaného občasným smíchem, a ta ozvěna se blížila. Již za malý moment si mohla potvrdit své domněnky, neboť do předsíně doopravdy vstoupil trochu škrobený ereborský senešal, nad nímž se tyčila štíhlá postava jakéhosi vysokého starce s obličejem samá vráska, výrazným nosem a poněkud neupraveným, celkovým vzezřením.

Věkovitý muž měl vlasy dlouhé a šedé jako popel, skoro bílý plnovous a otrhaný háv, který nejspíš vlastnil již velmi, velmi dlouhý čas. Na hlavě mu seděl klobouk do špičky a v ruce třímal hůl z tmavého dřeva. Zastavil se v půli kroku a změřil si Odette pátravým pohledem. Tvářil se ovšem přívětivě. Dokonce se usmíval svraštělými rty, což jenom přidalo na vlídnosti, která z jeho osoby přímo vyzařovala.

„Jděte prosím napřed, příteli," vyzval Doriho, „dohoním vás." Mluvil sice mírně, avšak rezolutně, a tak trpaslík jen přikývl – jak jinak, než trochu škrobeně – a pokračoval v další cestě sám.

Vysoký muž přistoupil blíž a rovněž jeho oči Odette zaujaly, avšak úplně opačným způsobem, nežli ty železnohorského důstojníka. Byly modré a hluboké, nikoli však ledové jako ty královy, zato podobné letní obloze před soumrakem. Byly to oči člověka bezpochyby zkušeného, moudrého a ušlechtilého, co toho mnoho spatřily, dobrého i krásného, stejně jako děsivého a zlého.

„Pokud se nemýlím," oslovil ženu bez váhání, „vy musíte být paní Odette, pobočnice krále Thorina?" I hlas měl příjemný.

„To se vskutku nemýlíte, pane," přisvědčila Odette s lehkou úklonu. „A vy musíte být Gandalf Šedý, čaroděj, jenž doprovázel Společnost Thorina Pavézy během putování k Hoře?"

„Ano, Gandalf, to jsem já. A opravdu rád vás konečně poznávám, paní," sklonil hlavu. „Můžete mi věřit, že velice, velice rád."

Gandalf si dlaní přejel po dlouhých vousech, asi ve snaze usměrnit je, nutno však konstatovat, že šlo o vcelku zbytečné konání. Jenže Odette  dumala nad úplně jinými věcmi. Nad vřelostí starce skoro přehnanou, tím spíš, když se setkali vůbec poprvé. Ovšem podvědomě tušila, že není pouze hraná.