Pobočnice krále pod Horou

13. Když v řeči zazní upřímnost

Přestože bylo teprve odpoledne, Odette se schoulila pod přikrývku a nejraději by odtud nevylezla už nikdy. Přitáhla si kolena blízko k tělu a polkla skrze stažené hrdlo. Pořád se třásla jako prapor ve větru. Vlastně až teď jí začalo plně docházet, co všechno se mohlo stát tam venku. Jak moc hloupě se zachovala. Chvíli nato měla pocit, že bude asi zvracet.

Thorin celou cestu k Hoře mlčel, ačkoli se jej pokusila ještě jednou, opatrně oslovit. I stáje potom opustil, aniž by se na ní byť jen koutkem oka podíval. Zmizel za rohem, kde nakonec utichlo i cinkaní kroužkové košile, kterou měl na sobě pod koženou vestou. Hned za králem odešel i Nori, a proto se vzduchem prosyceným vůní sena a slámy, stejně jako odérem koňského potu a loje určeného pro mazání kožených postojů, nesly už jen Dwalinovy nadávky pronášené v Khuzdul. Třebaže nevybíravé a ostré, Odette si trpce přiznala, že také velice trefné. Jestli se totiž dříve ničím neprovinila, tak teď už ano.

„Doufám, že jste na sebe pyšná, ženská jedna pitomá!" zahřímal vojevůdce, pro úplnost ještě v Západštině, a to se stejným despektem a pohrdáním, které k Odette choval předtím. Ještě dříve, než se jejich vzájemné potyčky pomalu změnily ve škorpení takřka nevinné.

„Děkujte Mahalovi, že nikdo nevypustil duši. Ale stejně si to šeredně odskáčete, na to vemte jed!" Odette se celá oklepala, ale raději nic neříkala, natož aby se bránila. Jenom zpytovala a děkovala, přesně jak jí Dwalin doporučil. Pak akorát pohladila Matyldu, kterou našli cestou zpět. Kobyla vyvázla jen se zpřetrhanou otěží a odřeným sedlem, naštěstí. Krom zpěněné šíje a značného vystrašení, zdála se být docela v pořádku. Odette opustila maštal jako poslední.

Nyní toužila pouze po spánku, jenž by dopřál zapomenout hrůzy toho dne. Nepřicházel, přirozeně, na to zůstávala ještě příliš rozrušená. Převalovala se v přikrývkách sem a tam, až do doby, než uslyšela tiché zaklepání na dveře. Bylo tak ohleduplné, že by ji nemohlo vyrušit, pokud by se již oddávala snění, a Odette proto na chvíli zauvažovala, zda spánek přece nepředstírat. Po společnosti netoužila. Po žádné společnosti. Avšak příchozího nakonec stejně vyzvala, nechť vstoupí, ať už to byl kdokoli. Nemůže se přece schovávat na věky.

Dovnitř nakoukla nejprve Bofurova hlava, a potom i polovina těla, načež trpaslík vešel úplně, následován starším bratrem Bomburem. Ten nesl na rukou jakýsi stříbrný podnos.

„Chvála Mahalovi," vydechl Hračkář, zvedaje ke stropu dobrácké oči.
Odette v ten moment už seděla opřená zády o pelest, kolena přitažená těsně pod bradou.

„Nebudu ti vyčítat, jaká blbost se ti to vylíhla v hlavě, však to jistě už víš  sama." Přikývla, neboť to věděla velice dobře.

„Řeknu ti jen, jak jsem rád, že tě vidím celou. Kdo by mi psal dopisy a vyplňoval lejstra, hm?"

„Vskutku, štěstí při vás stálo," přidal se Bombur. Podobně jako bratr, i on se zdržel veškerých dotazů i mentorování, a Odette tudíž byla nesmírně vděčná i jemu. Věděla, že čas otázek a zpovídání ještě přijde a nebude to čas strávený příjemně. Byla si naprosto jistá, že Thorin si ji pozve na svůj pomyslný pranýř, probodne ji pohledem ostrým jako hrot kopí a nechá řádně vykoupat v důsledcích nerozumného skutku. To vše brzy nastane, avšak Odette doufala, že už to nebude dnes.

„Nesu vám nějaké sušenky," nadzdvihl podnos Bofurův bratr, „žena pekla. Ona pořád říká, že cukr je na nervy ten nejlepší lék. A když už jsme u těch medikamentů, také Oin se nechává poroučet a vzkazuje, ať tohle určitě vypijte ještě teplé." Kývl nosem směrem k hrnku, který přinášel společně se sladkým. „Někde ještě vyhrabal poslední zbytek meduňky."