Pobočnice krále pod Horou

36. Epilog

Dřevěná kola povozů drnčela o kamení a kopyta poníků vířila prach. Zvířata byla vyčerpaná předlouhým pochodem, ale i těžkým, skalnatým terénem všude okolo. Bofur, zdaleka ne jediný z jezdců, seskočil ze sedla s myšlenkou ulehčit tak unaveným zvířatům. Za zvuku troubení trpasličího rohu vedl svého grošáka na volné otěži.

Ovšem nebyl to ten samý grošák, na jehož hřbetě Erebor opouštěl. Kdepak, od té doby mnoho vody uplynulo v Bystré řece, jejíž průzračná, studená hladina šuměla pod mostem vedoucím k hlavní bráně Království trpaslíků. Ani ušanku nenosil stejnou jako kdysi – tu už dávno rozkousaly moly – ale tahle, nová, byla stejně pěknější, více hřála v podzimní slotě a hlavně byla darovaná Bilbem.

„Erebor," zašeptal si Bofur sám pro sebe. S nostalgií, nikoli však s netrpělivým úžasem, jako když tady stál poprvé. Nyní už byl rozvážnější, zkušenější trpaslík, ne jako ten, který tenkrát dychtil po dobrodružství. Obyčejný řemeslník toužící odložit všední zástěru výrobce hraček, kterou nosíval, aby si kazajku neumazal od barev na dřevo, a ano, pravda, i zbohatnout. Zdařilo se obojí, jenže obojí nakonec nebylo tak sladké, jak si původně představoval. Přesto by však nevzal zpět jediný den, zrovna jak říkával jeho hobití přítel, když o svačině vzpomínali. Nelitoval, že sem prvně zavítal, že pak odešel, ani že se nyní, po letech, navracel zpět. Dneska byl totiž především zvědav, ačkoli věděl z dopisů i z doslechu, že se v Hoře mnohé změnilo.

Mnoho se změnilo v Ereboru, avšak ty chodby, ty kameny zde zůstávaly stejné. Věčné. Bofur poznával svou vlastní práci a musel se neskromně pochválit, že to byla práce odvedená dobře. Pilíř přeražený dračím ocasem, jako kdyby nikdy ani nebyl nastaven. Ale že se tu nadřeli s Bifurem, usmál se, to jo. S Bifurem, jenž mu právě teď kráčel za patami, stejně jako k slzám dojatý bratr Bombur. S těmi se uvítal nejprve, ovšem nebyli zdaleka jediní, na které se těšil.

Zrovna nakoukl do trůnního sálu. To se jen tak nachomýtlo, poněvadž šel právě okolo. Král, po boku své rusovlasé choti, veskrze přátelsky přijímal elfské vyslance, na čemž Bofurovi nepřišlo vůbec nic divného, neb od doby, kdy Dol Guldur padl, panovalo ve zdejších krajích nikoli jen příměří, ale opravdový mír. Jenže trpaslík nesledoval ani tolik elfy, jako spíš nesmírně půvabnou královnu, a to zřejmě mnohem déle a mnohem více okatě, než by se bylo slušelo a patřilo. Musel se zasmát, když ho bratr dloubl loktem a protočil očima. No jo, co na plat, třebaže byl Bofur zkušenější, tak rozhodně ne stár.

Nezdržoval se tu ale příliš a vyrazil dál. Tunely, jejichž směr by nezapomněl nikdy v životě. Zde leží sedmé království Durinova lidu, nechť věrnost, čest a ochotné srdce spojí všechny trpaslíky v obraně jejich domoviny, všiml si opravených run. Tohle byl panečku Erebor, jaký se mu konečně líbil.

Zamířil k pokojům, které tehdy tolik svědomitě připravoval. Potkával trpaslíky, známé i neznámé, mladé i staré, ženy i muže, ba i děti. Výrostky, kvůli nimž se celý zatočil, když se kolem prohnala celá výskající banda. Doslova jako vzdušný vír, co ho jedenkrát viděl na svých cestách poblíž Větrova.

„Haranti jedni!" zahrozil zdviženou pěstí, avšak nemyslel to doopravdy zle. Culil se pod vousy stále připomínající kníry letitého sumce. Úsměv potom ještě prohloubil, právě když v Bomburově tváři rozeznal, že o žádné haranty patrně nešlo. Uvědomil si hned v dalším okamžiku, že vlastně i on sám ty věrné podoby dobře zná. Mladičká rudovlasá dívčina, co jen stěží vypadala jako trpaslice, chlapec vlasů barvy zlátnoucího se obilí a nejstarší, dětským letům skoro odrostlý kluk s očima podobnýma krystalům ledu. Bofur se plácl do čela.