Pobočnice krále pod Horou

33. Naivní blázen

Chyba za chybou, skřípal zuby Lothór, pocházeje sem a tam při okraji tábora, který námezdní vojáci rozbili kus od jižní cesty. On by rozhodně volil lepší místo, s ohněm více krytým, ale obava z pronásledování nebyla tím, čím se zrovna nejvíc užíral. Kdo by je taky zmerčil v těchto pustinách?

Trápily ho právě ty chyby, díky nimž mohl celý skvělý plán přijít nazmar. Sesypat se jako z karet věžička. Což se ovšem nesmělo stát! Další selhání si nemohl dovolit. Jeho hlas bude muset být pevný, poselství jistá a slova přesvědčivá, až promluví v pevnosti Dol Guldur o dalších krocích. Až pohlédne do ohnivého oka. Lothór totiž toužil po odměnách, nikoli naopak.

„Zdržel jsi se!" štěkl první nedobrou skutečnost směrem k Tyalovi, synu Tyulka, veliteli téhle bandy budižkničemů. „Nebyls s muži včas na smluveném místě. Kvůli tobě jsme pozdě stanuli na pláni u hřebenu!"

„Pozdě?" utrousil Tyal, na člověka vcelku nevysoký, avšak ramenatý muž s krátce střiženým vlasem světlé barvy, naprosto nevzrušeně. Jen tak si seděl na pařezu a špičkou nože dloubal špínu za nehty - jakoby nic. Na té ruce mu chyběl jeden prst.
„Já bych řek, že jsme tam byli akorát. No jistě. Proč bychom my měli padat k zemi, když špinavou práci můžou zastat Uruci? Na to jsou přeci šlechtěni, ne? Leda na to jsou dobrý. Spíš mi pověz ty, trpaslíku, proč jsi nevyrazil napřed? Do největší vřavy, hm? Bít se za svůj cíl?"

Lothór se zaškaredil - tolik riskovat zase nechtěl. Konec konců, on už riskoval dost v Hoře, pak když ji potajmu opouštěl, a ještě víc bude, až se tam vrátí. Bude se tam muset vrátit, alespoň na čas. Zázračně se uzdravit a na všechno dohlédnout. Jenže to teď nebylo mnoho podstatné. V tuto konkrétní chvíli doopravdy nevěděl, jestli tohodle prašivého žoldáka matka upustila v dětství na makovici, anebo je prostě přirozeně taková hlava skopová. Každý při smyslech by se přece musel bát Sauronovy zloby za práci věru mizernou. Ale co mohl čekat – lidé. O nic moudřejší než ta černá nemehla, která místo ženské strefí kobylu!

Lothór by se nejraději chytl za hlavu nad tím zmarem, ale neudělal to. Nenáviděl teatrální gesta, která měl v oblibě Dáin, jemuž byl nucen sloužit a kolem huby mazat samý med.

„Ta holka byla důležitá! Hlavně ona! A ona upláchla!"

„Neupláchla," zkonstatoval Tyal prostě a krátce, stále nevyveden z míry.

Lothór stáhl obočí a podezřívavě se na lapku zahleděl. Mezi padlými tu mizernou kříženku přece nenašel. Vůbec ji neviděl, zato jiní viděli uhánět ženskou k východu. Byla to ona, byla na planině během bitvy, to věděl s jistotou. Lothór se bezděky dotkl šosu.

„Měl by ses vidět, trpaslíku! Jako bys vypil skyslý víno," zachechtal se člověk, zastrčil nůž do pouzdra a plácl se do kolen. „Netvař se. Zapomněls snad, že se za tou holkou pustili tři mí nejlepší chlapi? Za ně dám ruku do ohně. Nebo, za ně ne," opravil se hned, „ale za jejich zbraně a koně beze všeho. A tihleti tři si zrovna na rychlý koně potrpí, a taky že je mají. Znaj tenhle kraj. Chytili ji."

„Proč se teda ještě nevrátili?!"

„Protože jsou divocí," neztrácel klid velitel žoldáků. „Nejsou zvyklí plahočit se za vozem. Nemaj nikdy dost. Jistě se teď prohánějí aspoň za zvěří. Ale než dosáhnem Pevnosti, připojí se k nám i s dobrou zprávou. Jak jsem řekl, ruku do ohně za to dám!"

Lothór se v duchu zakřenil, protože Tyalovy ruky by nebyla žádná škoda. Stejně ji měl zmrzačenou. Ale nahlas si uštěpačnou poznámku odpustil. Byl tady sám mezi cizáky a uvědomoval si to dobře. Proto neprovokoval, kradmě je sledoval, ale spíš jen tak ze zvyku. Ohrožen se necítil - jimi ne. Sice nepobraly mnoho rozumu tyto lidské krysy, ale on věřil, že alespoň dost na to, aby jim docházela Pánova pokažená nálada, pokud ten by přišel o jediného špeha v Ereboru. Trpaslíka, co rovněž toužil po nových světových pořádcích.