Pobočnice krále pod Horou

24. Nezapomenu

Bofur vždycky všechno popletl anebo zaspal, pomyslel si Bilbo s trpkým vydechnutím, rozhlížeje se kolem dokola, zdali z některé z chodeb ještě nevykoukne dobře známá Hračkářova ušanka. Nešlo mu na mysl, že zrovna on, ten, který byl ze všech nejvíce zdrcený z náhle změny veškerých plánů spočívajících především v odchodu poněkud zbrklém a velmi brzkém, by měl při posledním rozloučení chybět.

„Jako tenkrát v Jezerním městě," konstatoval Nori nepřítomnost opozdilce pro změnu nahlas. Jindy by se trpaslíci smíchy lámali v pase, jenže dnešní ráno bylo neveselé. Slunce ještě ani nevstalo, když se celá společnost sešla na vstupním nádvoří, dát mistru Lupiči i příteli přání bezpečné cesty a šťastného návratu do Kraje. Stáli tu všichni druzi, kteří tenkrát putovali k Osamělé hoře, s výjimkou právě Hračkáře a také krále. Dokonce i Dwalin přešlapoval po boku svého bratra, avšak s výrazem o nic mírnějším než jindy. Možná spíš než vlastní vůle, Balinovo naléhání jej přivedlo až sem. Ale ani to nepřekvapilo Bilba nejvíce. Početná skupina dalších trpaslíků postávala opodál – k čarodějově poměrné nelibosti. Ten měl v úmyslu opustit Erebor s co možná nejmenším rozruchem, a proto velmi brzy z rána. Akorát, že ani v brzkém čase se neváhali sejít všichni ti, kteří měli s Bilbem co dočinění během jeho dlouhého pobytu pod Horou. Hobit proto znovu pomyslel na Bofura, hlavně na jeho povídavá ústa.

Berita, jedna z kuchařek, pozvedla ruku a krátce, skoro až nenápadně Bilbovi zamávala. Bilbo, třebaže starý mládenec, rozhodně nebyl žádný nekňuba. Dávno si všiml, že po něm házela očkem. A také porce jídla, které mu byly podávány za doby její služby, by se daly označit za více než vydatné. Zamával rovněž.

Nechyběl tu ani podkoní Dern, chlapík věku pokročilého, avšak s vlasy i vousy černými jako uhlí, bez jediné šediny. Po Dernově pravici, jako štíhlý topol vedle rozložitého tavolníku, přesně takového, jaký každé jaro vykvétal v zahradě starého Brala, stál učitel Magnus zvaný Tyčka. Muž uvážlivý a vzdělaný, hlavně v oblasti přírodozpytu. Také poměrně vyčouhlý, na trpasličí poměry až nezvykle. Bilbo si mohl být téměř jist, že všichni z jeho předků určitě nebyli trpaslíci. Ovšem slušné vychování mu bránilo pokládat takto osobní otázky, třebaže v hovoru o rolnických postupech, a vůbec o celém rázu krajiny v okolí Hobitína, strávili pospolu hodin nepočítaně. Podobně jako s písařem Nylem, sporým a pihovatým mladíkem, jehož pro změnu uchvátily hobití mýty, legendy a veškerá historie.

O hůl se opíral stařičký šperkař Kazan, na nose obroučky s lupami silnými tak, až se Bilbo neubránil pomyšlení, jaké štěstí tenhle duchem mladý vtipálek vlastně má, když na slunce vychází jen zřídka. To by mu totiž určitě podpálilo střapaté, už úplně bílé obočí.

Od hlavního schodiště právě přicházel kovář Ron i jeho bratr horník Fron – jedni z mála řemeslníků, kteří s Bilbem prohodili slovo, když je míjel se strážnými v zádech. Fron si měl brzy brát služebnou Kathalu, která Bilbovi pravidelně nosívala čisté prádlo. Ta dorazila rovněž, společně se svou matkou. Přišli i někteří vojáci. Dva dokonce z Dáinovy družiny. Jeden z nich s Bilbem potají hrával šachy, aby si ukrátili čas na stráži, druhého už si nepamatoval, odkud vlastně zná.

„Jestli půjdete po severní hranici Hvozdu, buďte obezřetní. A jestli ne, i při západním břehu Jezera dávejte pozor – je tam nepřehledno. Anebo líp, obejděte vodu východně," vykládal směrem k čaroději prošedivělý trpaslík s jizvou přes oko, o kterém se Bilbo od Oriho dozvěděl, že se jmenuje Alaric. A že v Ereboru bývá zřídka, neboť obvykle doprovází karavany z Modrých hor a zpět. Bilbo znal také důvod, proč má gázou ovázanou hlavu a i předloktí. Věděl, že poslední výprava byla v blízkosti Hory napadena, nebo spíše překvapena za podivných okolností. Bilbo si nedělal iluze, že by se skřetům – či co za bestie to vlastně bylo – mohlo v odporných lebkách honit něco kloudného. Že by vůbec byli schopni úvahy bez rozkazu. Nicméně o jednom se přesvědčil až nepříjemně z blízká – pokud měli možnost zabíjet, obvykle se nezdráhali. A tito prý zabíjet mohli, ovšem raději se hnali na jih jako splašení, nedbajíce touhy po krvi trpaslíků.