Pobočnice krále pod Horou

35. Kdyby se psal jiný příběh - 2. část

Zima a strach, nic víc. Tak moc se smrsklo veškeré Odettino vnímání. Prsty křečovitě sevřené, zeboucí až k zbláznění. I přes rukavice. Déšť a sníh padající do očí, za krk. Ztěžklé, splihlé vlasy pod kápí. Vraný kůň bezhlavě letící krajinou, splašený a těžko ovladatelný. Pryč od cest. Pryč od naděje.

Odette jezdit uměla, ale na podobně stavěné bestii jaktěživa neseděla. Nebylo snadné nespadnout ze širokého hřbetu a postroje určeného pro vysoké lidi. Proto se více chytala rozsochy sedla anebo hřívy, než aby pořádně držela otěže. Přesto ale zvíře stále pobízela patami. A ono uhánělo nevídanou rychlostí - droboučkou ženu na sobě nemohlo ani cítit.

Jenže nestačilo to. Křik pronásledovatelů a zlověstný smích se rozléhal ve skalních uličkách vedoucích kdoví kam. Anebo nikam. Připomínaly hotové bludiště, stěny měly takřka kolmé, zužovaly se a zase rozšiřovaly, klesaly a stoupaly, větvily se a Odette tušila, že se dostává leda hlouběji a hlouběji do divočiny. A možná na tom sotva záleželo, protože cizí hlasy stejně zněly příliš blízko na to, aby se jim dalo uniknout. Jako by je totiž slyšela ze všech stran, jako by se rozdělili, jako by jich byly stovky a ne tři. Však stejně se nepřestávala bláhově snažit, ačkoli věděla, že se jí nemůže dařit dlouho. Že nebudou mít slitování.

S každou další zákrutou se modlila, ať tam cesta nekončí, ať tam nestane lapkům čelem, ať se neocitne v pasti. Odbočky už ani nepočítala, nepokoušela se upamatovat na významné body. Nemělo to smysl, vždyť odsud už se nedostane.

A tehdy Odette prvně uslyšela onen svist, akorát, že jej přiřknula pouhému poryvu větru, jenž se honil mezi balvany, opíraje se jí do zad. Až napodruhé nakrátko zvedla oči k nebi. Až když nad sebou poznala stín, zjistila, že to nebyl vítr, ale šustivý zvuk křídel.

Yorri?

Havran se vznesl do výšky, chvíli se tam třepotal, než znovu klesl níž a na rozcestí se dal vlevo. Odette se odvážila pustit hřívu a koně stočit rovněž doleva. Nechal se patrně jenom proto, že už byl velmi znavený. Frkal a srst se mu leskla nejenom vodou padající z oblohy ve všech možných podobách, ale hlavně potem.

V nové soutěsce přestal i veškerý povyk. Na moment. Než si žena stihla oddechnout, do uší jí udeřil zas.

Opět se dala doleva, a potom ještě jednou, sledujíc let černého ptáka. Další chvilkové ticho, tentokrát úplné. I Yorri totiž někam zmizel, čímž na Odette padla ještě větší beznaděj, zvlášť, když hřebec zvolnil z trysku do cvalu a nakonec už jenom klusal. Nemohl.

A právě v tom okamžení havran vylétl z průrvy mezi skalami, která se však jasně jevila jako slepá. Na konci zasypaná utrženými balvany. Jenže Yorri stále létal tam a zase zpět a naléhavě krákal.

„Psst!" sykla Odette, když zastavila koně. Nebylo to těžké, odpočinul rád.

Rychle sklouzla ze sedla. Možná až příliš rychle, protože pohmožděné koleno se pod ní podlomilo, ale neupadla. Se zaťatými zuby táhla zvíře do průrvy úzké tak, že tudy sotva prošlo. Naštěstí už nemělo sílu vzpouzet se, a také se nevzpouzelo.

Ona sama ani netušila, co to tady právě zkouší, když se akorát blížila ke kamennému záspu, jímž ulička končila. Tudy se nedalo projít a jen stěží se tam skrýt.

Ovšem těsně před valem, z pravé strany, se otevíral průchod do jeskyně, který Odette nemohla vidět až do doby, dokavaď nestála přímo před ním. Připomínal rozevřenou tlamu a ženě v žilách stydla krev. Netušila, jak veliká může být ona sluj, kam Ústí, a zdali je prázdná. Zato černá byla dočista jako půlnoc při novoluní, a proto se její staré obavy ze tmy okamžitě přihlásily o slovo. Jenže Odette jim pozornost nesměla dát. Neexistovala totiž jiná možnost, než do temnoty vstoupit.