slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 1 - Vrátím

Ležela jsem na posteli v mém pokoji a v rukou jsem držela malou černou krabičku. Prohlížela jsem si ji, jakobych snad nevěděla, co je zač. Samozřejmě, že jsem to věděla. S povzdechem jsem se posadila. Ignorujíc slzy, hrnoucí se mi do očí už po několikáté za den, jsem krabičku otevřela. Pohled se mi naskytl na nádherný zlatý náhrdelník se srdcem, který měl skleněnou kuličku uprostřed. Vůně santalového dřeva pořád, i když slabě, přetrvává. Úplně jsem na ten náhrdelník zapomněla. Dostala jsem ho od Draca na Vánoce. Měla jsem ho na sobě jednou, tehdy v Komnatě nejvyšší potřeby. Potom jsem si ho pečlivě schovala do krabičky a zavřela do kufru. A teď, když se balím, jsem na něj přišla.

Přívěsek jsem si vzala do dlaně a chvíli jsem si ho prohlížela. Potom jsem si ho připla okolo krku a krabičku jsem chtěla dát na noční stolek, když odtud vypadly dva papírky, jeden menší, druhý větší. Sebrala jsem je a nejdřív jsem otevřela ten menší.

Možná se nemůžeme vrátit zpět
a změnit začátek.
Ale můžeme zase začít tam,
kde právě jsme,
a změnit konec.

PS: Kde je stín, tam hledej světlo.

D.L.M.

Musela jsem se usmát. Je vtipné, že už je to dobrých pár měsíců, a já ještě pořád nepřišla na to, co ta poslední věta znamená. Co tím chtěl říct?
Dlouho jsem se nad tím ale zamýšlet nechtěla, zajímalo mě, co je na tom druhém papírku. Byla jsem si téměř jistá, že tady předtím nebyl. Proto jsem ten menší složila a vrátila zpátky do krabičky, a ten větší jsem otevřela..

Drahá Charlie,

pokud tohle čteš, už jsem na Malfoy Manor s ostatními smrtijedy. Nevím, co teď děláš, jak se máš nebo jak to zvládáš, ale věřím, že se se vším vypořádáš co nejstatečněji. Myslím na tebe, Charlie. Myslím na tebe každý den, každou minutu. Doufám, že myslíš i ty na mě, a stejně jako já věříš, že se zase brzy shledáme. Chybíš mi. A ty časy, kdy jsme byli ještě děti a nic jako válka, Voldemort nebo smrtijedi nás nezajímalo. Vždycky se při myšlenkách na nás dva před tím, než všechno zlé začalo, musím usmívat. Víš, říkal jsem si - jak bych ti mohl pomoct, zatímco já budu tady a ty v Bradavicích? Jak bych ti mohl zůstat na blízku?
Nepřišel jsem na žádný způsob, než jen díky tomu náhrdelníku. Snad brzy pochopíš jeho druhý význam. A až budeme zase spolu, ukážeš mi to. Řekneme si všechno, co jsme si ještě neřekli.

Kdyby se cokoliv dělo, pošli mi sovu. Ale buď prosím opatrná. Nastává těžká doba a nikdy nevíš, komu věřit a komu ne. Kdyby se u nás začala pošta kontrolovat, budu tě varovat. Opatruj se mi, Charlie... Ať tě můžu brzy políbit.

S láskou,
tvůj Draco.

Dočetla jsem si dopis a nemohla jsem se přestat usmívat. Sic slzy v mých očích pořád přetrvávaly, Dracova starost mě zahřála u srdce. Povzdechla jsem si a dopis jsem dala zpátky do krabičky. Krabičku jsem si hodila k věcem, které si plánuji vzít s sebou. Je to těžké, opustit můj domov i Bradavice, ale je to více než nutné. Pokud někdo má zastavit mého otce, bude to Harry a já mu chci pomoct. I když jsem mu pořád neodpustila to, jak málem zabil Draca... Jde něco takového vůbec odpustit? Nemyslím si...

Vzala jsem si do rukou batoh, který jsem opatřila zvětšovacím kouzlem tak, aby se mi do něj vše vlezlo. Nějaké oblečení a hygiena, přísady na potřebné lektvary, dárek od Draca a knížka od táty. Než jsem ji tam vložila, přičichla jsem si k ní. Takhle bude vůně domova pořád se mnou...

Přes sebe jsem si přehodila svetr, který jsem dostala od paní Weasleyové a batoh jsem si dala na záda. Popadla jsem svou hůlku a zamířila jsem ke dveřím. Naposledy jsem si prohlédla můj pokoj a s těžkým srdcem jsem za sebou naposledy zavřela, slzy jsem zvládla potlačit. Seběhla jsem schody a předtím, než jsem vešla do kuchyně, batoh jsem hodila do předsíně, aby ho neviděli rodiče. Co oči nevidí, to srdce nebolí...

,,Mami? Tati? Půjdu se na chvíli projít" oznámila jsem jim. Mamka právě dělala nějaké jídlo a táta se díval na fotbal.

,, Dobře, zlato" odpověděla mi mamka a dál se věnovala vaření. Já se usmívala. I přes slzy v očích a bolest v srdci jsem se usmívala. Pokývala jsem hlavou a zastavila se u dveří.

,, Mám vás ráda. Hrozně moc.. Víte to, že?" řekla jsem jim nervózně a oba dva se na mě podívali.

,, Samozřejmě. My tě taky máme moc rádi, Lottie. Jsi naše malá princezna" zasmál se táta. Já se upřímně usmála a odešla k východu. Obula jsem se a dala si batoh na záda. Teď nebo nikdy.

,, A vrať se do večeře!" zavolala na mě máma.

,, Vrátím.." pošeptala jsem si pro sebe a vykročila z domu, vědíc, že dnes už těmito dveřmi neprojdu.