Podstata démona

Používáš na mě moje vlastní zbraně - 45. část

Po té co jsem opustila poradní místnost, jsem se ze všeho nejdřív vydala vrátit ‚vypůjčené' zbraně a následně zamířila do stájí pro Roxyho. Vzhledem k brzké ranní době byly stáje stále ještě ponořené do šera, které narušovaly pouze zřídka se nacházející závěsné lampy s dohořívajícími svícemi. Snažila jsem se moc nenarušovat všudypřítomný klid, a tak jsem jen rychle proklouzla k Roxyho hnízdu, které měl mezi ostatními svého druhu, probudila ho a společně – ačkoliv se Roxymu vůbec nechtělo – jsme se vydali zase pryč.

Proklouznout neslyšitelně do mého pokoje už ovšem nebylo tak jednoduché, protože náš zámek se zkrátka potichu odemknout nedá a dveře se ho tentokrát rozhodly z plna hrdla podpořit. Když jsem po téhle ekapádě vcházela do pokoje, tak mě sejmul Preffyin polštář doprovázen jejím podrážděným zavrčením, neb jsem jí nejspíš vzbudila, ale nakonec se jen převrátila na druhou stranu a spala dál. A možná lepší.

Takhle jsem pouze rychle posbírala věci, které jsem si myslela, že bych mohla potřebovat. Převlíkla se do své uniformy na mise, k bokům si připásala své nové Norbundské nože a vyrazila opět pryč.

Roxy na mě čekal na chodbě, a jelikož ani jeden z nás ještě nestihl žádné jídlo, vyrazili jsme směrem k jídelně, která měla každou chvíli otevírat.

Nebudu vám lhát ty schody a všechen ten pohyb mi dával poměrně dost zabrat, ale rozhodla jsem se nepodvolit.

Zbylý čas do srazu před misí jsem se rozhodla strávit venku na čerstvém chladném vzduchu snahou trénovat se svými novými noži. Roxy mě s určitým zaujetím sledoval, ale i když jsem ho kolikrát vyzvala, nehodlal se ke mně přidat. Můj trénink ovšem skončil skoro stejně rychle, jako začal, protože hned při prvním prudkém pohybu se ozvala má rána na rameni a já bych si v tu chvíli nejradši namlátila cihlou do hlavy za svou lehkovážnost.

Roxy ke mně starostlivě přiskočil a zobákem do mě dloubal jako by se mě snažil utěšit. „Jsem to ale pitomec, co?" pokusila jsem se o úsměv i přes zaťaté zuby bolestí.

„A paličák k tomu a to je dost vražedná kombinace." Zaslechla jsem pobavený hlas.

„Hej!" ohradila jsem se a otočila se na Elliota.

„Nemám snad pravdu?" měřil si mě pohledem.

„V tom, že jsem pitomec?"

„V tom, že si nedáš poradit," povzdechl si a jeho pobavení bylo rázem ten tam.

„Takže proto ses mi rozhodl lhát?" založila jsem si ruce na hrudi a čekala na jeho odpověď.

„Kdybych to neudělal, byla bys teď už na cestě do své vlastní záhuby." Pokrčil rameny, čímž mě naprosto dopálil. Jako jo měl úplnou pravdu, ale sakra! To mu přece nedává právo mi lhát!

„Takže bylo lepší mě vodit za nos?!" rozkřikla jsem se na něj.

„Ruth, nebylo to přece tak, že bych z toho měl nějaké vnitřní potěšení," povzdechl si a vydal se ke mně.

„Že ne? Muselo to být přeci skvěle sebeuspokojující, když jsme tu s Damianem pobíhali přesně tak, jak jste to ty a tvůj bratr naplánovali!" Vmetla jsem mu do tváře.

„Tak mi řekni, jak jinak jsme vás měli zastavit?" došel až ke mně a na dosah natažené ruky se zastavil.

„Co takhle nás svázat lanem a zavřít někam do hladomorny, když jsme tak nezvladatelní." Uhnula jsem pohledem a snažila se neprohrát svůj vnitřní boj se vztekem, což se mi ale vůbec nedařilo.

Elliot se mému návrhu uchechtl. „Věřím tomu, že už při první kontrole vaší cely bysme našli jen dvě hromádky provazů a spěšně vyrytý vzkaz do stěny: ‚A co jste si mysleli?'"