Podstata démona

Duch - 33. část

To není možné... Střelila jsem pohledem zpět k soše, abych se ujistila, že mě můj zrak neklame. Ne. Skutečně přede mnou ležel duch té kamenné dívky.

Oproti soše ovšem její duch působil velmi ztrhaně a zbídačeně. Její oblečení bylo roztrhané na cáry, které držely pohromadě už jen na dobré slovo. Vlasy měla rozcuchané a celkově působila vyhladověle a křehce, což jen podtrhovaly její propadlé tváře.

Přesto mi přišlo, že její oči v sobě stále skýtaly malou jiskru života. Což vzhledem k tomu, že se jednalo o ducha, bylo skoro divnější než jeho přítomnost zde.

Při delším zkoumání mi došlo, že ačkoliv svůj pohled upírá mým směrem, tak mě vlastně vůbec nevnímá.

Její ústa se chvílemi pohnuly, jakoby se snažily něco říct, ale žádný zvuk z nich nevycházel. Celá ta situace mi naháněla husí kůži, ale současně taky nahlodávala mou zvědavost a nabádala mě k bližšímu průzkumu.

S námahou jsem se tedy donutila udělat pár kroků v před a přiblížit se tak k duchovi dívky.

Ze své nové pozice jsem si všimla, že se celé její tělo chvěje. Jakoby její duše vynakládala poslední zbytky sil, aby se zde udržela. Ale proč?

Naprosto fascinovaná jsem se nakláněla čím dál blíž, abych si jí mohla ještě lépe prohlédnout, když v tom mi na rameni přistála něčí ruka...!

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Leknutím jsem zařvala z plných plic a trhla s sebou takovým způsobem, až se mi zapletly nohy a já se skácela k zemi jako pytel brambor.

Celá v šoku jsem zůstala zírat Elliota, který měl očividně co dělat, aby zadržel smích. V očích mu tančily pobavené jiskřičky, když sledoval, jak ležím v šoku na zemi a snažím se to rozdýchat.

„TY!!!" můj ukazováček vystřelil jeho směrem. „Seš ty vůbec normální?! Víš, jak jsem se lekla?!"  To už mu začaly pobaveně cukat i kousky úst, což mě ovšem dopálilo ještě víc.

„Ale no tak... Vždyť to byla jen nevinná legrace," ušklíbl se na mě a podal mi ruku, aby mi pomohl na nohy.

„Legrace?!" odehnala jsem jeho ruku a vstala sama. „Málem jsem vyletěla z kůže! Co to tady sakra máte za zvyky plížit se po nocích chodbami?! To nemůžete spát jako všichni normální lidi?!" Vylívala jsem si na něm svojí zlost, ovšem milost pán vypadal, že se přímo královsky baví. 

„A tohle je taky nějaký z tvých povedených žertů?!" máchla jsem dopáleně rukou duchovi, který stále zůstával na stejném místě. V tu chvíli ovšem Elliotovi vyprchalo z obličeje veškeré pobavení a vystřídala ho jakási jiná emoce. Jeho oči pohlédly na ducha dívky a já se snažila rozšifrovat, co v sobě skrývá jeho nový pohled. Ta náhlá změna ve mně vyvolala znovu jistý neklid a přinutila mě se také obrátit k ní.

„Ne..." povzdechl si Elliot. „Tohle je..." začal, ale v půli se mu zlomil hlas. Bylo na něm vidět, že svádí nějaký svůj vnitřní boj. „Tohle je... duch mé sestry Anako," povzdechl si nakonec rezignovaně.

V tu ránu ve mně znovu hrklo... „Ale jestli je tohle duch tvé sestry, to znamená, že..."

„Zemřela při plavbě do zámořského království," pronesl šeptem s pohledem upřeným na ducha své sestry. „Její loď zastihla bouře... Nikdo z posádky lodě jménem Lady Anabeth to nepřežil... Těla stejně jako vrak lodi pohltilo moře... Od té doby se tu objevuje její duch... Ze začátku měl ostré rysy, ale každým dnem světlo jejího ducha slábne... Jakoby konečně docházela jistého smíření a mohla v klidu odejít na věčnost..." Mluvil tiše a s chvilkovými odmlkami. Bylo na něm vidět, že mu to vyprávění otevírá staré rány, ačkoliv se všemožně snažil to nedávat najevo.