Podstata démona

Za zamčenými dveřmi - 8. část

„Upřímně, čekala jsem hodně věcí dnes večer, proto jsem ty dveře zamkla, ale že sem přijde někdo s klíčem, mě teda opravdu nenapadlo," ozvalo se z tmou prostoupeného pokoje. „Tak co chceš? Kdo tě sem poslal?"

Mé oči si musely chvíli přivykat, ale nakonec se mi podařilo rozeznat stín postavy sedící na posteli. Očividně jsem svým zápasem s dveřmi tu holku vzbudila.

„Ahoj, já... jsem tu nová a přidělili mě do tohohle pokoje," vykoktala jsem ze sebe nervózně, protože na první dojem nepůsobila úplně přátelskou povahou.

„Takže tebe sem přidělili jo?" její hlas měl jistý provokatérský nádech a já si nebyla úplně jistá, jestli mě zkouší, nebo o co se to vlastně snaží. Dobrá, chápu, že jsem jí nejspíš vzbudila, ale... no dobře já bych byla taky protivná.

„Jo. Jmenuji se Ruth a tohle je Roxy," představila jsem nás a položila Roxyho na zem, abych případně měla důvod k tomu, proč překročit práh jejího pokoje. Působila na mě jako šelma, co si chrání své teritorium, takže bylo naprosto na místě držet se na pozoru.

Když ovšem Roxy bez váhání vběhl dovnitř, nijak zvlášť na to nereagovala a mně se značně ulevilo. Je to dobrý, cesta je volná!

„Takže Ruth, co kdybys konečně přestala stát v těch rozcapených dveřích, a znovu je zavřela? Je mi jedno, na které jejich straně zůstaneš. Hlavně pak za sebou zase zamkni!"

Dobrá přišel čas vstoupit do říše ďábla. Doufám, že odtud bude i cesta zpět.

Vytáhla jsem klíč ze zámku a pevně ho stiskla v ruce, abych si dodala sebevědomí. Dělám správnou věc a ta osoba není důvod, proč bych se měla bát vstoupit do vlastního pokoje!

Překročila jsem tedy práh a zavřela za sebou dveře. Matné světlo z chodby bylo v tu ránu tentam a já se ocitla v dost malém pokoji, zalitém tmou, s velmi nepřátelskou osobou.

„Vedle dveří je vypínač. Nehodlám tu poslouchat další z tvých zápasů s dveřmi. Nevím, kolikrát v životě si něco zamykala, ale ve skutečnosti v tom není žádná věda. Prostě otočíš klíčem," ještě jsem ani neviděla, jak vypadá a už jsem si živě dokázala představit ten posměšný úšklebek v její tváři. Skoro jako když jsem se poprvé potkala s Olívií.

S cvaknutím jsem zapnula světlo a se vší zbylou hrdostí jsem vrazila klíč do zámku. Pff, však já ti ještě ukážu, jak se zamykají dveře! Vší silou jsem zabrala za klíč, ale místo vytouženého krouživého pohybu se ozvalo pouze zavrzání. Sakra!

Stála jsem tam zpocená, smradlavá, zničená z cesty a neschopná zamknout dveře, před osobou, se kterou budu nejspíš po zbytek života sdílet pokoj. Není nad to udělat skvělý první dojem. Tohle ti nedaruju, Elliote!

A tak jsem jen rezignovaně svěsila ramena a prostě se vrátila ke staré osvědčené zápasnické metodě.

Když se mi konečně podařilo zamknout, tak jsem s nádechem zaklonila hlavu a v duchu se modlila, aby jí ty skřípavé zvuky nějakým způsobem uspaly.

„Vy nováčci jste vážně neskutečný."

„Promiň, ale ty dveře prostě nejdou normálně zamknout!" utrhla jsem se na ní s nervama suverénně v háji.

„Takže máš trochu bojové vůle, no už jsem se bála, že mi sem přiřadili další fňuknu."

„Tak hele...!" vybouchla jsem a zprudka se otočila. To co jsem ale spatřila, můj výbuch zarazilo. Víte na lidi s bílými vlasy, moc často nenarazíte. Upřímně já jsem doposud potkala pouze dva a ti dva byli...

Asi si všimla, jak zaraženě a podezřívavě si jí prohlížím, a bůh ví, proč se na mě začala dívat stejným způsobem.

„Tak co se ti nezdá tentokrát?" měřila si mě zkoumavým pohledem a čekala, co ze mě vypadne.

„Já jen... tvoje vlasy... ty máš něco společného s Elliotem?" vykoktala jsem ze sebe stále krapet v šoku.

„Přijde na to. Ty máš něco společného s Elliotem?" na tváři se jí objevil vševědoucí pohled, kterým jakoby viděla až do samého nitra mé duše.

„No byl ve stopařské jednotce ve městě, kde jsem chodila do přípravné školy na Obřad výběru..." snažila jsem se všemožně vykroutit z odpovědi, ale než jsem jí stihla vyklopit celý svůj životní příběh, tak mě zarazila zvednutím ruky.

„Chápu, takže mi sem poslal svojí malou přítelkyni na převýchovu," povzdechla si, jednou rukou si podepřela hlavu a dál si mě zkoumavě prohlížela.

„Tak hele! Nevím, kdo seš, kdo si myslíš, že seš, nebo kým bys vlastně chtěla být. Ale já jsem po dost náročný cestě, jsem unavená, špinavá, smrdím tak, že by mi celej prasečí chlív mohl závidět a opravdu bych ocenila, kdybych se mohla jít umejt a spát!" vybouchla jsem ten večer už podruhé.

Jí se v očích mihly pobavené jiskřičky a na tváři usadil úšklebek: „Tak se mi líbíš."

Zvedla se z postele a zamířila k jedné ze skříněk. Chvilku na to mi na hlavě přistál ručník a hned za ním mé nové pyžamo.

„Tohle sem dorazilo chvíli před tebou. Celá tahle skříň je plná tvých nových věcí. Támhle ty dveře vedou do koupelny. A bejt tebou vezmu s sebou i démona, než se v tomhle stavu vyškrábe na tvojí postel a celou ti jí zadělá," ukázala na Roxyho, který už se hodnou chvíli snažil dostat do mé nové postele s nadýchaným polštářem a teploučkou peřinou... Sakra, dost nejdřív sprcha!

„Díky," sundala jsem si ručník i pyžamo z hlavy a zavolala na Roxyho, ať jde za mnou.

„Preffy," ozvalo se jen, co jsem se otočila směrem ke koupelně.

„Cože?" nechápavě jsem se otočila.

„Já jsem Preffy. Vítej na palubě, spolubydlící," ušklíbla se na mě a vydala se zpátky do postele.

„Těší mě, Preffy," byl můj poslední pokus o zdvořilou konverzaci, než jsem se ztratila v prostorách koupelny.

Mým jediným štěstím, když jsem se vracela z koupelny, bylo, že Preffy už zase spala a já se tak mohla v klidu s Roxym proplížit pokojem, zhasnout a konečně se zachumlat do peřin. Miluju postele! Mé bádání po Preffyným původu a důvodu proč je oprsklá stejně jako Elliot a zákeřná jako Drenn, bude muset do rána počkat.