Podstata démona

Dohoda o mlčenlivosti - 29. část

Rozhodla jsem se vytrvat v současné pozici a tvářit se, jako že jsem si dotyčného nevšimla. Kolik lidí běžně chodí po temných chodbách hradu a snaží se, aby byli co nejméně slyšet? Určitě to musí být nějaký vetřelec!

Sevřela jsem pevně rukojeť meče, jehož pochvu jsem měla připevněnou k opasku a trpělivě vyčkávala, jak si bude dotyčný počínat.

Netušila jsem, zdali o mně ví, ovšem pokud ano, chtěla jsem ho aspoň nechat v domnění, že o něm nevím já. Roxy stále sledoval chodbu a skoro bych i řekla, že pozoroval přímo osobu, která se ve stínu chodby snažila skrýt.

Cítila jsem jeho přítomnost čím dál, tím blíž. S jeho přibližováním jsem postupně začala rozeznávat jeho jednotlivé kroky, takže v případě, že by se rozhodl rozeběhnout se, či skočit, poznala bych to.

Začínala jsem být nervózní, ruka, kterou jsem svírala jílec meče, se mi nepříjemně potila. S takovou se mi ruka z meče akorát tak sklouzne a moje jediná možnost obrany bude útočníkovi vlepit facku. Jo, dneska mi byl bůh nakloněn... 

„Teda Ruth, vážně jsem čekal, že budeš mít alespoň snahu tvářit se, jakože tu stojíš na stráži," ozval se ze tmy mírně pobavený, povědomý hlas. Chvíli mi trvalo dát si pět a pět dohromady, ale jen co se mi podařilo identifikovat majitele, jsem vyvalila oči a prudce cukla hlavou doleva. Můj pohled se střetl s pohledem následníka trůnu a já se v tu ránu nezmohla na žádný další pohyb. A sakra!

„E-ee..." nebyla jsem schopná ze sebe vydat smysluplné slovo.

„Ti letošní nováčci jsou vážně neskuteční, takhle se tu povalovat na okně," založil si ruce na prsou a zakroutil hlavou. To stačilo k tomu, abych se probrala z šoku a začala opět zcela fungovat.

„A to, že se tu uprostřed noci plížíte temnými chodbami, snažíte se vypadat nenápadně, přičemž působíte jako vetřelec a matete tím hradní stráž, vám připadá zcela v pořádku?!" ohradila jsem se, odstrčila se rukama od okenního výklenku a narovnala se do své plné výšky, ačkoliv s mým podprůměrným vzrůstem mi to moc na důležitosti nepřidalo.

Ačkoliv všude kolem nás panovala tma, prosvětlovaná jen nepatrnou září měsíce proudící do místnosti skrz okna, viděli jsme si navzájem do tváře a v té jeho se kupodivu stále zračilo pobavení. Princ ne princ tak sakra, kde je nějaká úroveň?!

„Uděláme takovou dohodu, co ty na to?" přimhouřil oči tajemně Drenn, a nechal mě uvažovat nad svou nabídkou.

„A v čem by ta dohoda měla spočívat?" přimhouřila jsem oči stejným způsobem jako on.

„Já nikomu neřeknu, že máš na hlídkách těžký veget a ty se zase nikomu nezmíníš, že si mě tu v noci potkala," vysvětlil mi svou nabídku. Samozřejmě jsem chápala, že v mém případě půjde o čest a o utajení toho, že svou práci suverénně flákám, ale v čem ta dohoda byla výhodná pro něj, mi jaksi unikalo.

„Aaa, že byste už měl po večerce?" nedalo mi to a musela jsem si rejpnout. Ačkoliv přede mnou právě stál korunní princ, který mě načapal při nedbalosti jeho ochrany, připadala jsem si spíš, jako by to byl můj starší bratr a já ho právě načapala, jak se vykrádá z domu, aby utekl na nějakou party.

„Nějaká drzá nemyslíš?" přistoupil o krok blíž, čímž vstoupil do prostoru osvětleného měsíčním svitem, který se mu nyní odrážel v jeho bílých vlasech. V jeho tváři se stále zračilo jisté pobavení, takže se mi vnitřně ulevilo, pač za takové řeči, bych to taky mohla pěkně slíznout. Jeho manévr se ovšem už tolik nezamlouval Roxymu, který nezahálel a svou nesouhlas jasně vyjádřil tím, že korunního prince klovl do ruky.