Podstata démona

Po proudu řeky - 2. část

K prameni řeky Nyrthis jsme dorazili až při západu slunce. I přesto, že jsme nedojeli příliš daleko, většina z nás si s úlevou oddychla, že cesta pro dnešek končí. Drenn sesedl ze svého koně jako první a začal dávat rozkazy. Stále jsem si nezvykla na fakt, že je to náš budoucí král, takže ho vnímám spíš jako někoho, kdo si nutně potřebuje připadat hrozně důležitě.

Dylan a Tax, Drennův osobní strážce, se bez okolků vydali nasbírat dříví dle rozkazů našeho vůdce, zatím co jejich démoni se pohodlně uvelebili v trávě. Elliot s těžkým nezájmem ignoroval veškeré Drennovi povely a jen se zamyšleně díval směrem po proudu řeky.

„To ten chytrák moc nedomyslel. Sice má modrou krev, ale všechny poslal pro dříví a kdo nám asi tak postaví stany?!" dojela ke mně s koněm Olívie, která se očividně odmítala smířit s myšlenkou, že by měla svůj stan postavit sama. Nebo nedej bože, ještě stavět něčí cizí!

V tom se princ obrátil naším směrem a dle jeho výrazu slyšel celou Olíviinu poznámku. A to musím podotknout, že tentokrát se Olívie opravdu snažila šeptat! Pohled jeho temně modrých očí se nám dostávaly pod kůži, a tak nám nezbývalo než prostě rezignovat a dát se do stavění stanů.

„Na něj si musíme dávat bacha. Vůbec se mi nelíbí jeho způsoby!" podívala se na mě s důrazem Olívie a sesedla ze svého koně. Její démon si mezi tím našel místo na vyhřátém kameni a spokojeně celou situaci pozoroval.

„Roxy, vstávat!" dloubla jsem jemně na gryfa dřímajícího na mém klíně. Ten rozespale zavrtěl hlavičkou a zívl. Místo toho, aby mi věnoval svou pozornost, se začal zvědavě rozhlížet po okolí. A když zjistil, že jsme zastavili přímo u vody, než jsem stihla cokoliv udělat, už mi aktivně skákal z klína na zem a utíkal k řece.

„Samozřejmě se můžeš jít vykoupat, proto jsme přece tady," zakroutila jsem hlavou nad hravostí svého mladého démona a taky sesedla z koně. Olívie už mezi tím začala zápasit s prvním stanem, a tak se z jejích úst linula jedna nadávka za druhou. Myslím, že vynálezce stanů se v tuhle chvíli musel otočit v hrobě.

Vrátila jsem pozornost zpět ke svému koni s tím, že ho přivážu ke stromu k ostatním, ale než jsem ho stihla vůbec za tu uzdu vzít, ozvaly za mnou rychlé kroky zvířete, a pak už jsem jen ucítila dvě silné ruce, které mě popadly a vysadily na bílý huňatý kožich.

Než jsem se stihla plně zorientovat, střetla jsem se ještě se zamračeným pohledem Drenna, a pak už nás Realey unášela pryč od tábora.

„Co to děláš?!" založila jsem si ruce na prsa a zatvářila se uraženě.

„My dva si musíme promluvit," řekl skoro až nepřítomně Elliot a dál se soustředil na můj únos.

„Není o čem," zabručela jsem tak, aby to neslyšel.

„Říkalas něco?"

„Nic," utnula jsem naší krátkou konverzaci a sledovala, jak nás Realey unáší dál podél řeky.

***

Když jsme konečně zastavili, náš tábor byl kdesi v nedohlednu, slunce téměř zapadlo a já byla už tak vyčerpaná, že jsem lehce podřimovala na Elliotově rameni. Pomalu jsem otevřela oči a snažila se zjistit, kde to jsme, ale nepoznávala jsem to tam.

Stáli jsme na nějakém skalním výběžku nad řekou, odkud byl rozhled na míle daleko. Ve večerním šeru jsem zahlédla malý vzdálený ohníček a usoudila, že to bude náš nastávající tábor.

„Na tohle místo mě Realey donesla, při naší první projížďce," promluvil do ticha Elliot.

„Je tu nádherně," přitakala jsem omámená únavou a příjemnou večerní atmosférou. Vlasy mi jemně pročesával lehký podzimní vítr a na nebi nad námi se začaly objevovat první hvězdy. Klidně bych se nechala unášet tou nádhernou přírodou kolem nás, ale moc dobře jsem věděla, proč mě sem Elliot přivezl.

Bylo to něco, co tížilo nás oba, ale ani jeden z nás nechtěl kazit ten dočasný mír. Někdo ale začít musel. A tak jsem se odhodlala a zvedla se z jeho ramene do sedu. Svůj pohled jsem zaryla na jediný světelný bod široko daleko, abych si uspořádala myšlenky v hlavě. Elliot na chvilku zaváhal, ale nakonec si povzdychl, rukama mě zezadu obejmul a čelem se opřel o můj krk.

„Já... pochop nesměl jsem to nikomu říct. Víš, co by se strhlo, kdyby se někdo dozvěděl, že mezi jednotkami je princ?" promlouval potichu, jako by se bál, že jeho slova donese vítr až do údolí.

„Já vím, ale ty zase pochop, že si ve skutečnosti vlastně úplně někdo jiný, než za koho jsem tě celou tu dobu měla," sklonila jsem hlavu a položila svou ruku na jeho.

„Ruth... pořád jsem to já," řekl a bylo vidět, že i on má co dělat, aby tíhu celé téhle situace unesl.

„Já vím, ale i přesto nás teď od sebe dělí společenské vrstvy," povzdechla jsem si, zaklonila hlavu a opřela jí o tu jeho rameno. Do teď jsme byli pouze dva obyčejní lidé, svázáni osudem, ale to všechno se změní s naším příchodem do hlavního města. A my oba jsme si to až moc dobře uvědomovali.

Náhle se nedaleko od nás ozval jakýsi silný ptačí skřek. Všichni tři jsme s sebou trhli, až nás Realey nešťastnou náhodou smetla na zem. Oba dva jsme udělali ne zrovna moc ukázkový kotrmelec vzad a rozmázli se jeden přes druhého na zemi.

„Proboha, co to bylo?!" nadával Elliot, když se škrábal na nohy. To už jsem ale spatřila obrys malého tvora vylézajícího zpoza keře a po čtyřech se vydala k němu.

„Roxy, co tady děláš?" s těmito slovy jsme se nějak dostala až k malému gryfovy zápasícímu s větvemi plnými trnů.

„Počkej, pomůžu ti," zasmála jsem se a zachránila svého démona, před násilnickým keřem.

„Ty ses o mě bál?" přitáhla jsem démona do náruče a ten spokojeně zazpíval.

„Jsi můj malej ochránce, viď?" políbila jsem ho na temeno hlavy do načechraného peří a položila zpátky na zem.

„Asi vypozoroval, že si zmizela z tábora. To je u mladých démonů běžné, že mají potřebu mít svého majitele stále na blízku," dřepnul si vedle mě Elliot a podrbal Roxyho na bradičce, tedy pokud se tomu u gryfa tak dá říkat. Pak se ale Elliot obrátil na mě a znovu si stoupnul.

„Mám pocit, že se tu rozdává něco, o co bych opravdu nerad přišel," uvěznil mě ve svém ledovém pohledu a rukama i ve svém sevření.

„Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš," snažila jsem se uklidnit svůj dech, ale tím, že se mnou začal svádět nosní souboj, mi to moc neusnadňoval.

„Já myslím, že máš," pošeptal a začal se ke mně pomalu naklánět. Zavřela jsem oči a čekala, až přijde ta slast, kdy naše rty splynou v jedno, ale místo toho s sebou Elliot prudce škubnul a zařvat.

Já jsem zmateně otevřela oči a spatřila Elliota, jak se snaží setřást Roxyho z nohy.

„Jejda," řekla jsem jakoby nic, ale dlouho jsem to nevydržela a musela se začít smát.

„Ty malej ďáble! Tohle si s tebou vyřídím!" hrozil mu prstem Elliot, ale nakonec se taky usmál. Přeci jen pohled na mého malého ochránce, jak na něj roztomile vrčí, byl prostě k nezaplacení.

„Měli bychom se vrátit," navrhla jsem nakonec, protože už se opravdu setmělo, a navíc i mírně ochladilo.

„Dobrá tedy, tak nasedat vážení, jede se zpět!" zavelel Elliot, a jak řekl, tak se také stalo. A my se tentokrát všichni společně začali vracet zpět k táboru. Zdalipak už Olívie stihla složit alespoň jeden stan?