Podstata démona

Jsi zatraceně špatnej lhář - 41. část

Poslední, co jsem spatřila, než jsem přistála na zemi, byla zaťatá pěst mířící přímo k mému obličeji. Ta rána byla tak prudká, až mi trhla hlavou dozadu a mně nepříjemně luplo v krku. Pak už jsem cítila jen tvrdý náraz do zad a opět rána do hlavy. Byla jsem celá pomlácená, až jsem se divila, jak je možné, že ještě furt držím pohromadě. Nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole. Nevěděla jsem, co je ta zvláštní mokrá věc, která mi stéká po obličeji. Byla to voda? Nebo krev? Matně jsem si vzpomínala, že se rozpršelo.

Pohled mi zastřela temnota. Pohybující se temné siluety démonů, kteří mohli každým okamžikem ukončit mé trápení, ale neudělali to. Proč? Hlava mi třeštila. Jako bych slyšela tisíce výbuchů a současně vůbec nic.

Náhle se jeden z nich začal ke mně sklánět.

Neměla jsem sílu, zvednout ruku...

Natož meč...

Nedokázala jsem se nijak bránit...

Byl konec...

Najednou se všichni prudce otočili a chvíli na to se mi nad tělem prohnala prudká červená magie a smetla všechny ty temné siluety pryč z mého dohledu.

„Ruth, si celá?! Vnímáš mě?!" skláněl se nade mnou vyděšený obličej Damiana. Popadl rukama mojí hlavu a snažil se mě lehce proplesknout, abych neupadla do mdlob. Po chvíli jsem se rozkašlala a prudce otočila na bok, abych se nezadusila krví a slinama, které chtěly ven. Kolem nás to červeně blikalo, jak Olívie používala svou magii.

„Zvládneš to tady chvilku? Musím pomoc Liv." Damian mě hodnotil se ztrápeným výrazem, který na něj prozrazoval, že neví, které z nás pomoc dřív.

„Jasně... běž..." zvládla jsem ze sebe vysoukat mezi přerývavými nádechy a pokusila se usmát.

„Jsi zatraceně špatnej lhář." Jeho obličej se zkřivil do nešťastné grimasy.

„Já vím..."

Damian se na mě naposledy podíval a s kývnutím se zvedl a rozběhl se za Olívií. Já už byla díky němu aspoň trochu zase při smyslech a rozhodla jsem se, že se tu nebudu jen tak válet a čekat na to, jak to dopadne. Mí přátelé mě potřebujou a já je nezklamu!

Skousla jsem pevně zuby a s veškerým úsilím, které mi ještě zbývalo, jsem se snažila jakkoliv pohnout. S proklínáním všech svatých a s řádnou dávkou energie - větší než jsem čekala - se mi ale přeci jen podařilo pohnout rukou tak, abych se o ní mohla zapřít. Rány po těle mě pálily, tak jako by mi do nich lili rozžhavené železo. Hlava mě třeštila. V ruce, o kterou jsem se snažila opřít, mi nepříjemně tepalo. Jak jsem sakra mohla dopustit, aby mě zpráskali jako psa?!

Nakonec se mi povedlo dostat se s námahou na všechny čtyři a zvednout hlavu k probíhajícímu boji. A to zrovna právě ve chvíli, kdy se jeden z démonů přikradl k Olívii zezadu a drápy ji seknul přes celá záda. Ta zařvala bolestí, ale to už se ze strany přihnal Damian a sekl démona mečem přes ruku. Byl by mu jí usekl, ale kosti démonů jsou pevné a naše vypůjčené meče nejsou až tak kvalitní zbraně, takže po jeho útoku zbyla jen hluboká rána a démon drže se naštvaně za zraněnou ruku uskočil stranou.

V tom mě najednou někdo hrubě popadl za vlasy a škubnul se mnou dozadu, až jsem se přetočila a dopadla na zadek. Při rychlém pohledu vzhůru jsem spatřila démonův zlověstný škleb. Už jsem se nadechovala, abych začala řvát, ale svou druhou rukou mi zakryl ústa, aby mi v tom zabránil.

Sklonil se nebezpečně blízko ke mně a pošeptal mi do ucha. „Upřímně nechápu, jak to že se přes množství jedu ve tvém těle ještě stále můžeš hýbat, ale ani to mi nezabrání, abych tě zabil."