Podstata démona

Rande na ošetřovně - 42. část

Když jsem se probrala, Damian už byl pryč, a celý pokoj opět pohlcovala tma. Netušila jsem, jak dlouho jsem spala, ani kolik mohlo být hodin, ale konec konců to bylo vlastně úplně jedno. Byla prostě noc. Všude kolem panovalo ticho, které narušovaly pouze občasné kroky lidí chodících po chodbě. Ale vzhledem k tomu, že Damianova návštěva proběhla těsně nad ránem, musela jsem prospat celý další den.

Vypadalo to, že léčící masti a všechny ty lektvary konečně zabraly, protože už jsem dokázala celkem bezbolestně hýbat s rukou. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych se zkusila posadit, ovšem nakonec jsem celý ten nápad smetla ze stolu, protože se mi zkrátka vůbec do ničeho nechtělo.

Sice už si nevybavuju, jestli mi říkali, jak dlouho tu budu muset ležet, ale vzhledem k tomu, že cítím podstatné zlepšení, by mě snad brzy mohli pustit. Už takhle jsem promrhala celý jeden den, a čím víc mě tu budou zdržovat, tím menší šanci bude mít Olívie na přežití. Ti démoni nám sice vyhrožovali smrtí, ale ve finále ani jednoho z nás nezabili. Chtěli nás živé. Proč?

Najednou pokoj prozářil pruh mihotavého světla, který prosvítal skrz škvíru pomalu se otevírajících dveří. Neotevřely se naplno, ale pouze natolik, aby tudy byl schopen někdo jen tak tak proklouznout. Světlo na krátký okamžik zastínila čísi silueta, kterou očividně někdo menší nedočkavě strčil dovnitř, načež se škvírou ve dveřích vřítil dovnitř i on sám.

„Sakra Roxy!" uslyšela jsem rozčílený Elliotův hlas ode dveří, jak se snaží nekřičet, ale současně to říct s důrazem, ale to už se onen zmíněný řítil plnou parou k mé posteli, a než jsem se nadála, opřel se předními pařáty o matraci a rýpal do mě zobákem, aby mě zkontroloval.

„Přišel ses na mě podívat, Roxy?" zasmála jsem se slabým hlasem a snažila se uklidnit svého démona, jehož starost mi zrovna teď úplně tak nepomáhala.

Zcela zaměstnaná svým démonem jsem jen matně vnímala Elliota v pozadí, který vehnal do pokoje ještě Realey a pak za nimi zavřel dveře. Pokoj tak upadl znovu do temnoty.

„Myslím, že bysme se na tyhle rande na ošetřovně měli vybodnout."

„Možná by to nebylo úplně od věci," vydechla jsem pobaveně a celé mé tělo zaplavila úleva, když se Roxy konečně trochu uklidnil, slezl z postele. Zůstal ale stát vedle ní a svou velkou hlavu si položil na moje nohy. Má chvíle klidu ovšem neměla dlouhého trvání, neb hned okamžik na to se z druhé strany postele objevila Realey, která mi začala olizovat obličej na přivítanou. „Tebe taky ráda vidím, Realey," ušklíbla jsem se a snažila se uniknout před dalším olíznutím.

Elliot mezitím také zdolal vzdálenost ode dveří. „Tohle už mi nedělej," vydechl a oběma rukama si mě opatrně přitáhl do obětí. Ani nevím, kdy mi vyhrkly slzy, ale najednou jsem měla mokré celé tváře. Zabořila jsem mu obličej do krku a nacházela útěchu ve známé vůni a teple jeho těla. „Ty ani nevíš, jakej jsem měl strach."

Po chvíli se odtáhl a posadil se na kraj postele vedle Roxyho, jehož hlava mi stále spočívala na nohou. Realey si mezi tím sedla z druhé strany postele na zem a svou hlavu si položila vedle mé levé ruky, kterou jsem jí následně zabořila do hebké srsti na hlavě. „Damian mi všechno řekl. Je mi to líto Ruth."

„Myslíš, že je nějaká šance, že bysme jí dokázali zachránit?" vysoukala jsem ze sebe s námahou a tentokrát se na konci rozkašlala.

„Vždycky je naděje," pohladil mě po vlasech a opět se ke mně sklonil. Tentokrát si opřel své čelo o to mé a zavřel oči. „Ještě včera v noci se menší oddíl vydal po jejich stopách a Drenn a kapitán Lican teď připravují podpůrný oddíl, který za svítání vyrazí za nimi."