Podstata démona

Za východu slunce - 3. část

Ráno jsem se probrala celá rozlámaná. Jednak proto, že Olívie postavila náš stan na tom nejhrbolatějším místě široko daleko, a jednak proto, že její démon zkrátka nutně potřeboval spát ve stanu s námi, takže 90% našeho prťavého stanu zabíral jenom on.

Když se mi konečně podařilo vyprostit se ze stanu, ovanul mě studený ranní vítr a přivítalo mě krajinou nesoucí se šero. Všechno ale naznačovalo tomu, že každou chvíli začne svítat. Kolem tábora se pomalu probouzel svět k životu, mlha nad loukou se začala zvedat a vytrácet do neznáma a sem tam byl slyšet i zpěv prvních ranních ptáků.

Lehce jsem se oklepala a složila si ruce na prsou. Přeci jen ty podzimní rána už nejsou ty nejteplejší.

V tom mi přes ramena přistála vyhřátá deka a já neodolala a hned se do ní zachumlala. Až pak mě napadlo podívat se, komu za ní vlastně vděčím.

Vedle mě stál Drenn a pozoroval obzor za řekou, kde se začaly objevovat první paprsky slunce.

„Je zvláštní, jak rychle po létě přichází zima," pronesl potichu s očima stále připnutýma na obzoru. „Tím, že bys tu stála a kochala se přírodou, by ses nijak nezahřála."

„Děkuju," zamumlala jsem a zadívala se také na východ slunce. Začínám chápat, proč jsou lidi schopni vstávat kvůli němu, tak brzo ráno... Je to vážně nádhera. Pouze mlčky stát a pozorovat, jak všechno pomalu vystupuje ze stínu a probouzí kraj kolem vás. Jen vy, svěží ranní vánek a ehm... Dědic trůnu, který vám přehodí deku přes ramena?! Připadá mi, že tu něco není úplně pořádku.

Nenápadně jsem prozkoumala svým pohledem celý tábor a zjistila jsem, že všichni ještě spí. Nervózně jsem polkla a začala vnitřně panikařit. Co teď?

„Jsi ze mě nervózní?" ušklíbl se Drenn a můj pohled se střetl s tím jeho. Jeho temně modré oči, které jako by pohlcovaly všechno světlo, si mě teď s jistou pozorností prohlížely. Pocit nervozity ze mě ne a ne slézt, a tak jsem uhnula pohledem zpátky na východ slunce a soustředila všechny své smysly na jeho pozitivní energii.

„Měla bych?" zeptala jsem opatrně.

„Jak se to vezme," řekl zamyšleně. „Jestli mě bereš, jako nastávajícího vládce země, pak je to pochopitelné..."

„Jestli jako někoho, kdo jde čistě náhodou stejnou cestou, pak nemáš důvod..."

„A jestli jako staršího bratra svého přítele, pak to je jen na tobě..."

Po jeho poslední větě jsem ztuhla na místě.

„Cože?" vypadlo ze mě a prudce jsem se na něj otočila. Na jeho obličeji pohrával lehký úšklebek a očividně si mou reakci nesmírně užíval.

„Zajímavé," zalesklo se mu cosi v očích. Emoce, která na chvilku opustila jeho vnitřní já a vyplula na povrch. Hned se ale zase ztratila.

Ještě chvíli jsem ho s lehkým znepokojením pozorovala, než jsme si uvědomila, že se otočil a vydal se posadit na kládu, která ležela před ohněm.

Musela jsem protřepat hlavou, abych se dostala z toho drobného šoku a zadívala se znovu na východ slunce. Nevím, kdy se stal ten zlomový okamžik, ale z holky, která se chtěla stát obyčejným vojákem, se náhle stal někdo, kdo se omylem dostal mezi lidi úplně jiné úrovně.

„Máš v plánu tam vystát díru do země?" vytrhl mě Drennův hlas z mého zamyšlení.

„J-já..." zakoktala jsem se, protože jsem najednou vůbec nevěděla, co říct, nebo co dělat.

„...si jdu sednout?" zasmál se mému zmatení. Fajn, tak teď mu jsem pro smích, paráda!

Místo odpovědi jsem jen smířeně kývla a vydala se stále zachumlaná v dece k ohni. Sedla jsem si na druhou půlku klády a začala vnímat ten příjemný příval tepla od ohně.

„Ilidian, bylas tam někdy?"

„Ne," zakroutila jsem hlavou.

„Bude se ti tam líbit."

Drenn se zadíval do dálky a vypadalo to, jako že přemýšlí nad návratem do svého rodného města. Jeho náhlá změna tématu, mě donutila všechny mé myšlenky upnout k hlavnímu městu a náš předešlý rozhovor zahrabat hluboko v mysli.

„Jaké to tam je?" zeptala jsem se se zájmem.

„Úžasné, a přesto tak obyčejné, ohromné, ale zároveň tak malé, nevyzpytatelné, a přesto se dá všechno tak lehce prohlédnout," sklonil pohled k plápolajícímu ohni a svou odpovědí mě opět znovu zmátl.

„Nikdy jsem ve velkém městě nebyla, tak vůbec nevím, co od toho čekat," přiznala jsem. „Ale těším se, až uvidím moře."

„Ach ano, moře," na tváři se mu objevil smutný úsměv. „Láká všechny do svých vod, ale jen některé z nich propustí zpět."

Jeho poznámka mě poněkud zarazila, ale rozhodla jsem se jí přejít mlčením.

„Je tam ale i spousty jiných zajímavých věcí. Hrad, který leží uprostřed města, je postaven na skále a ční nad městem. Kasárny Královské jednotky jsou na protilehlém kopci a mají ohromné pozemky pro trénink jednotek. Jihovýchodně od hradu protéká řeka Nyrthis a vlévá se zde do východního moře," poslouchala jsem jeho vyprávění se zaujetím a hltala každé jeho slovo.

„Au!" ozvalo se z jednoho ze stanů, což upoutalo pozornost nás obou.

„Co zas?" ozval se jiný rozespalý hlas.

„Nic!" zavrčel ten první a podle zvuků, co se ze stanu ozývaly, se snažil dostat ven.

„Pitomej stan! Pitomý ráno! Sakra, proč je tady taková zima?! To je ještě tma?! Proboha, proč vstávám takhle brzo?!" rozčiloval se Dylan, kterej právě vylezl ze stanu. Pak si všimnul nás sedících u ohně, uhnul pohledem a celkem rázně si to odmašíroval k řece.

„Koukám, že za tu dobu se vůbec nezměnil," zakroutil hlavou Drenn a dál tomu nevěnoval nijak zvlášť pozornost.

„Nezměnil?!" vyjekla jsem. „Takhle výbušného ho za tu dobu, co ho znám vidím poprvé!"

„No ono takové špatné probuzení dokáže v člověku probudit cholerika," ušklíbl se Drenn. Působil jako, že Dylana zná už hodně dlouho. Asi toho je ještě hodně, co nevím...