Podstata démona

Vědomí v nevědomí - 48. část

Cítila jsem jakousi tupou tepající bolest. Připadala jsem si omámená a současně jako by se ze mě něco snažilo strhnout ten zvláštní pocit nevědomosti a vtáhnout mě zpět do reality. Rvaly se ve mně dvě protichůdné síly, ale ani jedna neměla navrch. Snažila jsem se procitnout, ale mé vědomí něco blokovalo. Chtěla jsem uchopit neuchopitelné a zbavit se tak mlžného oparu, který se vznášel nad mou myslí a bránil mi racionálně uvažovat. Co se to sakra děje?!

Odmítala jsem v tomto zvláštním stavu zůstat na věky věků. V případě, že jsem mrtvá, tak chci sakra klid, ale jestli jsem živá, tak jsem v hodně velkým průšvihu! Snažila jsem se soustředit, buďto se vzbudit nebo propadnout do naprostého nevědomí, ale nic mezi tím.

Sebrala jsem všechnu svou duševní sílu a bránila sama sebe, svou vlastní existenci, svou podstatu. Byla jsem to já a jen tak někdo mě ze světa nevymaže! Náhle ten oblbující opar začal pomalu vířit. Zvenčí ho obklopila jakási nová síla a snažila se ho rozehnat. Tohle je moje šance. Natáhla jsem své vědomí k vnější síle, která se mi snažila pomoci. Už při prvním dotyku mě obklopil známý příjemný pocit. Roxy.

Spojili jsme se v jedno. Byli jsme to já a Roxy, proti oparu zmatku a nicoty. Zaútočili jsme společnými silami připraveni dát do toho všechno, koneckonců neměli jsme co ztratit.

Naše duševní síla rvala ten jedovatý opar na kusy a likvidovala jeho existenci. Vymýtila do posledního maličkého obláčku a vysvobodila tak mé já z nevědomosti. V tu chvíli jsem se zprudka nadechla a otevřela oči.

Chvíli trvalo, než všechny mé smysly začaly vnímat. Mé tělo bylo těžší, než by mělo být, ale aspoň jsem necítila žádnou spalující bolest. Pouze na pár místech to lehce svědilo, jako by po mně lezla armáda mravenců, což ve mně vyvolávalo nutkavou potřebu se podrbat, oklepat se a znechuceně si odplivnout. Pohnout se jsem ale zatím nezvládla, ačkoliv jsem cítila, jak se mi pomalu vrací cit do všech končetin.

Jako první se začal vzpamatovávat můj sluch. Nejdříve jsem slyšela pouze jakési šumění, které se ale postupně vyostřilo a změnilo ve dva hlasy. V tu chvíli jsem opět rychle zavřela oči, abych na sebe i přes všudypřítomné šero nepoutala zbytečnou pozornost.

„Stejně nechápu, jak si ty suchozemský bestie můžou myslet, že zvládnou udržet tu základnu v tajnosti takhle blízko výcvikovýho města. Jako jo do teď jim to sice procházelo, ale s tím, jak jsou celý hrrr do sehnání lidí pro nabití jejich plošiny, dost riskujou." První hlas zněl zamyšleně, a ačkoliv mi to teď nedávalo smysl, cítila jsem, že bych měla poslouchat každé jejich slovo.

„Risk je zisk. Podrž tohle." Odbyl ho druhý, který zřejmě na nějaké sáhodlouhé úvahy neměl zrovna náladu.

„Jasně, ale to, že se celou tuhle věc snažíme udržet v tajnosti má svoje opodstatnění. Lidi z Ilidianu už začínají bejt netrpělivý a čmuchaj jim tam všude kolem." Nedal se odbýt první. „A jakmile najdou jejich pevnost, už to bude jen krok od toho, aby vpadli i sem."

„To sice jo, ale nezapomínej, že jejich pevnost chrání matoucí Rhyalo. Dokud ty lidští prevíti ani jeden z těch kamenů nenajdou a nepřesunou ho tak, aby zrušili jejich bariéru, nemají šanci jejich pevnost najít. A vzhledem k tomu, že ani nevědí, že takové kameny existujou, tak si tam můžou pobíhat, jak chtějí a stejně nic nezjistí."

„Kameny Rhyalo jsou skvělá věc! Jsem rád, že jsme je sem tehdy dotáhli ze zemí za mořem, ačkoliv nechápu, proč se o ně Kheridan tehdá vůbec dělil."

„Hele můžeme tu dál takhle spekulovat co a proč, nebo odtáhnout konečně tohohle bídáka a mít tak pro dnešek klid."

„No jo vždyť už jdu."