Podstata démona

Deštivé ráno - 34. část

Společně s Roxym jsme nakonec vydali směr ošetřovna. Dneska už by Olívie neměla být pod vlivem uspávacího kouzla, tak třeba ocení alespoň na chvíli naší společnost.

Cestou nás provázely temně šedé mraky, ze kterých sem tam spadla nějaká ta ledová kapka. Při cestě do stájí jsem nějak nezaznamenala to depresivní počasí dnešního rána, ale teď na mě začalo doléhat plnou silou. Při pohledu na nebe jsem měla neblahé tušení, že tohle lehké krápání je pouze předzvěstí pořádného lijáku, a tudíž, že dnešní trénink bude skutečně stát za to.

Roxy si z ranního mrholení ovšem vůbec nic nedělal a spořádaně ťapal vedle mě. Při pohledu na něj mi zacukaly koutky a zahřálo u srdce. Z jeho počínání bylo poznat, že se z mé přítomnosti těší stejným způsobem jako já z jeho.

Netrvalo dlouho a probdělá noc na hlídce si pomalu začínala vybírat svou daň. S rukou před pusou jsem si za chůze zívla a pak se musela ještě zastavit, abych se pořádně protáhla. Na mysl se mi dobývala únava, mé tělo si žádalo odpočinek a ono pošmourné počasí mi proti mé ospalosti taky moc nepomáhalo.

Pomalým krokem jsme nakonec došli až na ošetřovnu, kde nám díky bohu nedalo až takovou práci najít pokoj, kam umístili Olívii. Zaklepala jsem na zavřené dveře a opatrně nakoukla dovnitř. K mému štěstí či neštěstí (těžko říct) jsem zjistila, že je Olívie vzhůru, a tak jsem se rovnou vpadla dovnitř.

„Ahoj, tak jak je?" mávla jsem jí na pozdrav, když jsem vešla. Byl to klasicky bílý jen spoře zařízený nemocniční pokoj, ale vypadal čistě. Byly tu ještě další tři postele mimo té, na které ležela Olívie, ale vzhledem k tomu, že vypadaly ustlaně, jsem tipovala, že je na pokoji sama. Zbylé vybavení pokoje se skládalo z jednoho většího stolu se dvěma židlema a malých nočních stolků u každé postele, přičemž na tom Olíviiným dominovala velká barevná kytice, kterou jsem prozatím ponechala bez komentáře.

„Pamatuješ si, jak s náma spal Zefell ve stanu?" zeptala se mě místo odpovědi a já jen kývla na souhlas a přitáhla si jednu ze židlí k její posteli.

„Tak přesně jako bych zrovna vylezla z toho stanu, kde se na mně celou noc rozvaloval obří had a venku mě pak ještě pro jistotu převálcovalo stádo rozzuřených hrochů," odfrkla si, ale už vypadala mnohem lépe, než když jsme jí sem s Tristanem nesli. Kterého jsem jen tak mimochodem lehce podezřívala z onoho všemi barvami hrajícího objektu na jejím nočním stolku.

„Ráda slyším, že si zase v plné formě," zazubila jsem se na ní, čímž jsem si vysloužila její úšklebek a zásah jedním z polštářů, který měla po ruce.

„Musíme se sebou něco dělat," pronesla najednou zcela vážně. „To už není možný, jak nás hned sundal na lopatky jeden démon. Vždyť jsme sakra byli tři na jednoho!"

Naprosto jsem chápala její rozhořčení, i mě stále štvalo, že si nás ten démon smlsnul jak malinu, proto jsem se také rozhodla začít do tréninku dávat všechno své úsilí.

„Neboj, příště ho rozneseme na kopytech!" zaťala jsem před sebou pěst jako němou přísahu, že od teď do toho půjdu z plných plic a hodila po ní zpět polštářem.

„Pche, to si piš, že jo, ten kočičák měl tentokrát prostě jen kliku," ušklíbla se a já věděla, že je odhodlaná stejně jako já. Neříkám, že naše cesta bude snadná, ale pro tohle jsme rozhodly žít. A tak ať se nám pod nohy připlete třeba stovka překážek, my je překonáme, ať nás srazí k zemi tisícovka nepřátel, my se znovu zvedneme, ať nás převálcuje třeba sama živelná pohroma, my se prostě jen tak nevzdáme! A když už se bude zdát, že jsme dospěly až na konec naší cesty a není kam pokračovat dál, prostě se sebereme a půjdeme jinudy! Protože my jsme se rozhodly sloužit našemu království a nic na světě nám v tom nemůže zabránit!