Podstata démona

Tak ty máš pocit jo? - 17. část

„Mám pocit, že my dva jsme něco nedořešili..."

„Tak ty máš pocit, jo?" upřela jsem svůj pohled do jeho ledově modrých očí. Jeho ruce mě chytily za boky a přitáhly mě k němu blíž.

„Mám pocit," palcema mě začal hladit po bocích, na obličeji mu pohrával uličnický úsměv a v očích se míhaly malé jiskřičky.

„A co že jsme to nedořešili?" skousla jsem si ret a snažila se marně odehnat horkost z tváří. Elliotovy koutky se lehce zacukaly při tom, jak se snažil zabránit dalšímu ušklíbnutí a pomalu se začal sklánět ke mně.

V tom ovšem někdo rozrazil dveře do chodby, až jsme oba leknutím nadskočili a kolem nás se v tu ránu nekontrolovatelně prohnalo několik cizích lidí.

„Grrr," zavrčel Elliot a rezignovaně položil hlavu na moje rameno. „To se mi snad jenom zdá!"

„Heh," nervózně jsem se zasmála a dala mu pusu do vlasů.

„Pojď, ať nemusíme uklízet ten svinčík," vyzvala jsem ho. Elliot si jen povzdechl, vzal mě za ruku a rozešel se se mnou chodbou tam, kam před chvílí mířili i ostatní.

***

Společně ruku v ruce jsme došli až k pokoji číslo 666. Elliot položil ruku na kliku, ale zarazil se. Na celé chodbě jsme tentokrát byli opravdu jen my dva a vzhledem k pozdní hodině a faktu, že většina lidí zůstala v okolí bazénu, ani nehrozilo, že by se tu v blízké době někdo objevil.

Prohlížela jsem si Elliotův zamyšlený pohled, přičemž mi každou chvíli sjely oči na naše propletené ruce. Byl to zvláštní pocit, zvláštní chvíle, ale nejdivnější na tom všem bylo, že mi to vlastně vůbec nepřišlo zvláštní. Ba naopak. Připadalo mi to až moc v pořádku.

V tom aniž by pohnul hlavou, se jeho oči přesunuly na mě. Jeho lišácký úsměv mi prozrazoval, že jeho úmysly nebudou tak úplně čisté, ale víte co? Mě to bylo jedno. V tu chvíli jsem byla pro každou špatnost.

Elliot pustil kliku a otočil se ke mně, načež se mi na tváři začal rýsovat stejný úšklebek jako jemu. Přistoupil ke mně, volnou ruku mi položil na tvář a přitáhl si mě do polibku. Nechtěla jsem si to připustit, ale jeho měkké sladké rty, mi po celou tu dobu tak moc scházely.

Nejdřív byl jeho polibek něžný a zdrženlivý, jako by se bál, že se každou chvíli opět objeví někdo, kdo nám naší společnou chvilku překazí. Ale po chvíli propadl okamžiku stejně jako já a nechal polibek prostoupit svou vášní a touhou z čekání. Vjela jsem mu oběma rukama do vlasů a nemohla se nabažit toho skvělého pocitu. Elliot mi omotal ruce kolem pasu, a jestli to bylo vůbec možné, přitáhl si mě do ještě těsnějšího obětí.

Najednou nám oběma došel vzduch a museli jsme se odtrhnout, abychom nabrali vzduch. Opřeli jsme se vzájemně o čela a oběma nám na tváři pohrával šťastný úsměv. Byl to zkrátka dokonalý okamžik. Jen já a on stojíce na opuštěné chodbě, kolem nás se snášely růžové okvětní lístky a já si zkrátka připadala jako v opravdové pohádce... Tak moment!

Oba jsme se zamračili a naše pohledy se otočily směrem ke dveřím do pokoje, ve kterých stáli nasáčkovaní naši přátelé s košíky okvětních lístků, přičemž půlka z nich popotahovala dojetím a ta druhá měla co dělat, aby zadržela smích.

„Vy parchanti!" zahřměl Elliot a rozeběhl se za šklebícími se kluky zjednat pořádek. 

„Takže jen známí, jo?" ušklíbla se Preffy jen co jí Elliot zmizel někde za zády a ona přestála hrát dojetí.

„Zážitek na celý život. Nemáš zač," mrkla na mě Olívie, načež jsme se všechny tři rozesmály.

„Vy jste strašný!" plácla jsem obě po rameni a nahodila jakože uražený pohled.

„No netvrď mi, že sis v tu chvíli nepřipadala jako princezna," ušklíbla se Preffy.

„Nooo..." zamyslela jsem se, přičemž se mi do tváří nahnala krev a celé mé tělo polil hřejivý pocit štěstí. Opravdu jsem si v tu chvíli připadala jako princezna.

„Tak vidíš," plácla pro změnu ona mě a zasmála se společně se mnou.

„Těm asi bude chvíli trvat, než se vrátí," otočila se Olívie směrem, kde před chvilkou zmizeli kluci. „Půjdeme zpátky?"

„Jasně, ty si tam ještě nebyla Ruth, pojď, tohle stojí za to," chytla mě za ruku Preffy a už mě táhla do nitra pokoje. K mému počátečnímu zklamání, byl onen pokoj naprosto stejný, jako ten, ve kterém jsme bydlely my. Preffy ovšem nezastavovala, do volné ruky popadla deku a polštář a táhla mě k oknu. Nejdřív jsem se zděsila, když bez ostychu vlezla na rám okna a prostě vyskočila ven. Když ovšem přistála na čemsi venku tak, že byla stále na stejné úrovni jako my, zase se mi ulevilo.

S nově nabytou zvědavostí jsem přistoupila k oknu a vykoukla ven. Preffy stála na střeše budovy mezi zbylými dekami a polštáři. To ovšem nebylo to, co mě zaujalo. Mojí pozornost si totiž získala hlavně obloha nad budovou. Noční obloha s nekonečným množstvím padajících hvězd. Meteorický roj.

„Hodláš tu zaclánět dlouho? Jestli jo, tak když dovolíš, já bych šla ven," bouřila se za mnou Olívie.

„Vždyť už jdu," uklidňovala jsem jí a vyhoupla se na rám okna. Přehodila jsem nohy ven a seskočila na střechu, kde zatím Preffy zaujala místo na jedné z dek. Popadla jsem deku a polštář, které přinesla a připravila si vlastní místo k ležení hned vedle zbylých dek. Všechny tak byly na sebe napojené a tvořily jedno dlouhé místo k ležení. Olívie se k nám hned přidala a chvilku na to se objevili i kluci.

„Už vás ta hra na babu přešla?" rýpla se Olívie, čehož ovšem, dle jejího výrazu, hned litovala, protože tím prozradila svou pozici, čehož samozřejmě hned využil Tristan. A ačkoliv se bránila vším, co měla po ruce, munice v podobě polštářů, jí brzy došla a ona musela rezignovat před jeho vpádem na její deku.

„Neboj, dneska už budu hodnej," přísahal se zvednutou rukou, když si klekal vedle ní.

„To bych ti doporučovala," odbyla ho Olívie, zatím co jí Werden se smíchem podával zpět rozházené polštáře. S Preffy jsme si vyměnily vševědoucí pohledy, ale nijak jsme to nekomentovaly.

Elliot se mezi tím utábořil s dalším polštářem na mé dece a Werden s Dylanem si vzali dvě zbylá místa mezi mnou a Preffy, a Preffy a Olívií.

Elliot mě chytl za ruku a propletl naše prsty mezi sebou. Lehce jsem jeho ruku stiskla a užívala si každičký okamžik zbytku této noci.

Všichni společně jsme tam prostě jen tak mlčky leželi a pozorovali ten úžasný přírodní jev. A ano byli jsme sice všichni obalení bahnem a peřím, ano byla venku celkem zima, což jsme ale po chvíli spravili dalšími dekami a ano někteří z nás se sotva znali, ale já v ten moment cítila naprosto nefalšovaný pocit štěstí a svobody. Protože ač tento den začal sebe hůř, ač se naše první setkání nekonala zcela v přátelském duchu a ač jsem chvílema litovala svého rozhodnutí přidat se ke Královské jednotce, okamžik jako tento, mi za všechny ty strasti skutečně stál. Můžete být nešťastní... zoufalí... unavení... nebo dokonce hladoví... ale když má člověk opravdové přátele, nikdy na tyto překážky není sám.