Podstata démona

Kočičí démon - 31. část

Vběhla jsem do lesa napumpovaná adrenalinem z energie, která sršela z našeho davu. Úplně jsem zapomněla na probdělou noc na hlídce i na únavu, která mě až do teď sžírala. Ta náhlá energie byla něco úžasného. Měla jsem pocit, že bychom mohli ovládnout svět!

Roxy běžel vedle mě a očividně si tento okamžik také náramně užíval.

Dav se před námi začal rozčleňovat a já jsem za běhu naznačila Olívii, že poběžíme mírně nalevo, abychom tak pokryly zbylou plochu lesa. Olívie kývla a následovala nás.

„Kde máš Zeffela?" křikla jsem na ní za běhu.

„Dvaceti metrovej bazilišek v lese? Vždyť by to tu celý zbořil!" ušklíbla se Olívie. Při té představě jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

Běžely jsme poměrně dlouho, než naše počáteční energie z adrenalinu z hromadného startu začala pomalu upadat a já jsem musela zpomalit do chůze, abych opět popadla dech.

„Už se myslela,... že... poběžíš... sprintem... až na druhou... stranu... lesa," sípala za mnou Olívie, kterou očividně také opustily počáteční síly.

„Dobrá, od teď radši půjdeme," zasmála jsem se vyčerpaně a rozhlédla se kolem nás. Ačkoliv jsem věděla, že pozemky kasáren jsou rozlehlé, teprve až teď jsem si začala uvědomovat jak moc. Z onoho, dle mého úsudku, poměrně početného davu, kolem nás zbylo jen pár vojáků a démonů, kteří již také zpomalili do chůze a i tak se nám pomalu také ztráceli z dohledu.

„Uvědomuješ si, že jsme sem vpadly, aniž bychom si obstaraly nějaké zbraně?" pohlédla na mě Olívie, když konečně popadla dech.

„Eeee," byl jediný zvuk, který jsem vydala, když jsem si uvědomila, že má pravdu. Meč, který jsem dostala na noční hlídku, jsem ráno musela vrátit a nyní jsem tu byla jen já, odkázána na své schopnosti.

„Tak to vypadá, že těm bestiím budeme muset vyprášit kožich starým osvědčeným způsobem," ušklíbla se, došla ke mně a nastavila ruku.

„Nemohu nesouhlasit," zazubila jsem se na ní. Společně jsme si plácly a vydaly se opět do útrob lesa. Jen počkejte démoni, jestli na nás některý z vás omylem narazí, čeká ho naše smrtící kombo!

Pozorně jsem sledovala okolí, zatím co jsme postupovaly hlouběji a hlouběji do lesa. Všude kolem nás se táhlo až nepřirozené ticho. Byly slyšet pouze naše kroky v jehličí, sem tam nějaké prasknutí větvičky nebo šumění listů, ale... žádný zpěv ptáků... Veškerý život z lesa jako by se vypařil.

„Všimla sis toho nezvyklého ticha?" pošeptala jsem Olívii. Ta jen kývla na souhlas a zadívala se kamsi mezi stromy. Upřela jsem pohled tím samým směrem, ale mimo Roxyho krčícího se před jakýmsi keřem jsem nic nezahlédla.

Náhle Roxy hlasitě zařval a vyskočil směrem ke křoví. V tu samou chvíli se křoví rozhrnulo a vyběhl s něj démon.

„Roxy!" zařvala jsem a vyběhla na pomoc svému démonovi.

„Né, Ruth počkej! To je přesně to, co chtějí!" ječela na mě Olívie, ale já jí nevnímala. Můj démon byl v ohrožení a já ho v tom za žádnou cenu nenechám samotného!

Démon a Roxy se střetli ve skoku. Roxy se mu zakousl do ramene, zatím co démon mu zajel drápy do boku.

„Ty prašivý zvíře, pracky pryč od mého démona!" zařvala jsem a skočila mezi ně. Pěstí jsem ho praštila do hlavy a donutila ho tak se odtrhnout od Roxyho.

„Ty mrňavá potvoro!" zavrčel démon a připravoval se opět k útoku. Během té krátké chvíle jsem si ho stihla prohlédnout. Ty kočičí uši... to není možné. Že by šlo o stejné démony, kteří útočili na naše město?