Podstata démona

Vyplouváme - 46. část

„Měli bychom počkat, až se bouře přežene." Přemítal kapitán při pohledu na zamračené nebe.

„Ne, vyrazíme hned! Tu zprávu musím předat co nejdříve!" nedal se oblomit velvyslanec, jehož blankytně modrý plášť zářil na míle daleko.

Nechápala jsem, jak si někdo může něco takového na sebe obléct, ale co já vím o trendech jiných zemí. Každopádně při pohledu na černá mračna nad obzorem, jsem chápala kapitánovy obavy, protože ani mně samotné se v takovém počasí na moře vyplouvat nechtělo.

Opřela jsem se o dřevěné zábradlí, kterým končilo molo a zadívala se na ne moc příjemně vypadající vlny tříštící se o vlnolamy. Vzduchem se nesla vůně soli a blížícího se deště a nikomu moc na náladě nepřidávali ani námořníci, kteří se každou chvíli nervózně ohlíželi k temnotě nad obzorem. Moře bylo jedna z věcí, na které jsem se po cestě do Ilidianu neskutečně těšila, až ji uvidím, ale tahle větrem rozbouřená hladina, temné nebe ani napjatá atmosféra a očekávání, vůbec neodpovídalo tomu, co jsem si původně představovala.

Mimo Damiana, který stál mlčenlivě vedle mě, kolem nás postávali ještě další čtyři vojáci včetně kapitána, se kterými jsme měli tvořit tým pro tuto misi a které jsem až doposud neznala. A upřímně ani jeden z nich se zrovna netvářil, že by stáli o to se s námi nějak blíž seznamovat. Takže jsme si akorát navzájem zasalutovali a tím to pro nás všechny haslo.

Po molu kolem nás pobíhalo spousty námořníků, kteří nosili různé věci sem a tam, odvazovali lana a připravovali se na odplutí, protože to tak jako tak vypadalo, že velvyslanec bude mít nakonec přeci jen poslední slovo a i přes nepřízeň počasí vyplujeme podle původního plánu.

A taky že jo. Zanedlouho kapitán ustoupil, svolil k odjezdu a dal pokyn nalodit se na palubu Lady Lou. Dostali jsme přidělenou jednu maličkatou kajutu, ve které jsme se sotva pohnuli, a tak jsem tam jen hodila vak do skříňky nad svou postelí a vrátila se zase na palubu. S lodí to trochu nepříjemně houpalo, ale říkala jsem si, že si na to snad za chvilku zvyknu a že určitě nebudu jedna z těch, kteří trpí mořskou nemocí.

Na rozdíl ode mě Damian to viděl kapku jinak. Jen co vstoupil na palubu, byl značně nervní a celou dobu se držel v blízkosti lodního zábradlí, které držel silou tak až mu zbělely klouby na prstech a odmítal se hnout z místa, dokud nebude moc zase vystoupit.

„Teda na to, že tvůj démon ovládá vodní magii, se ty na to příliš netváříš," rejpla jsem si při pohledu na svého nešťastného kamaráda.

„Jděte všichni k čertu," procedil skrz zaťaté zuby Dam. Jeho obličej začínal nabírat lehce zelenou barvu a bylo vidět, že má, co dělat, aby udržel svůj předčasný oběd v žaludku.

Jeho wyvern si mezitím udělal pohodlí kousek od něj, hlavu si schoval pod jedno ze svých křídel a o svého pána si očividně nedělal vůbec žádné starosti.

„Neboj, určitě to nebude moc dlouho trvat." Snažila jsem se ho trochu povzbudit, ale výsledek mého pokusu byl zcela zanedbatelný. „Zkus se zaměřit na nějaký pevný bod a ten sleduj," zkoušela jsem mu poradit jednu z věcí, které mi doporučil Elliot, před tím než se se mnou rozloučil, kdyby se mi udělalo zle. Ovšem Damian měl zkrátka svojí hlavu a nad mou radou se jen opovrženě odfrknu. Nakonec jsem si rezignovaně povzdechla, opřela se zády o zábradlí vedle něj a pohlédla na nebe. Temná mračna nad obzorem se stále přibližovala a ledový vítr, který se proháněl přístavem, také postupně nabíral na síle. I přes teplejší zimní oblečení, ke mně postupně začínal pronikat chlad a mně bylo jasné, že ani Damian tu nebude moc takhle postávat celou dobu, nebo by mohl nebezpečně prochladnout. Zatím jsem to ale nechala být, a přemýšlela, jak jinak svého kamaráda podpořit.