Kasárny - 7. část

3.2K 266 18
                                    

Náš příjezd kupodivu nebyl ani oslňující, ani tak výjimečný, jak jsem čekala. Prostě jsme projížděly rozlehlou loukou, která se postupně zaplňovala více a více stromy a bum, najednou se k nám snesl kapitán Lican, s tím, že už jsme na pozemcích kasáren.

Výhled na tu část města, kterou přijížděl zbytek naší bývalé skupiny, nám zastínily temné koruny stromů, a protože se během pár chvil úplně setmělo, jediné, co prozrazovalo, že tam za těmi stromy se skrývá Illidian, byl vzdálený šum hlasů a hudby. Příjezd korunního prince a návrat druhého prince se jistě musel také náležitě oslavit, takže nejspíš proto měla většina vojáků dnes večer volno.

No když už nic, tak jsme se sem dostaly bez toho, aby si na nás všichni ukazovali a tvořili si na nás názor na základě toho, jak ztrhaně z cesty vypadáme. Upřímně, kdybych uprostřed noci narazila na upocený, špinavý a celkově lehce otrávený cestující, asi bych se jim sakra velkým obloukem vyhnula.

Olívie vedle mě hlasitě zívla a protáhla se v sedle: „Ty brďo, jestli tam brzo nebudeme, tak rezignuju a zakempím to tady!"

„A o co, že ne!"

„Pfff, s klidem," ovšem jen, co to dořekla, se začal z nebe snášet lehký deštík.

„No to snad ne! Fajn beru vše zpět, chci do tepla! Chci horkou sprchu! Chci do vyhřáté postele s nadýchaným polštářem a teplou dekou! Přísahám, že ještě jeden den v téhle prokleté džungli, se všema jejíma klackama a mravencema a já se z toho zblázním!!!" začala běsnit Olívie. Normálně bych se jejím problémům asi zasmála, ale při představě vyhřáté postele, sprchy a tepla jsem se zmohla akorát na tichou modlitbu, ať už jsme tam!

Nevím, jestli to bylo opravdu tím, že mě bůh vyslyšel, nebo tím, že jsem přestala vnímat čas a soustředila se jen na to, abych si udržela ten poslední zbytek tepla, který mi zbyl, ale konečně před námi začaly řídnout stromy a na kopci se rýsoval temný obrys budovy.

„Kasárny! Konečně!" zajásaly jsme společně s Olívií a přiměly naše už tak uštvané koně k rychlejšímu tempu.

Kapky deště mi stékaly po obličeji a moje vodou nasáklé oblečení vážilo asi tak sto kilo, když jsme konečně zastavily před budovou kasáren, kde na nás u dveří do stájí čekal kapitán Lican.

„Chápu, že to nebyl zrovna nejpříjemnější příjezd do Illidianu, ale zítra až budete odpočinuté, vám ukážeme ty lepší stránky města," snažil se nás utěšit kapitán, ale já už ho vnímala jen tak napůl.

„Tady kluci se vám postarají o koně a věci a vy se můžete zatím vydat hlavním vchodem, kde vám na vrátnici přidělí pokoje. Jo, a abych nezapomněl, menší démoni mohou do kasáren, ale ti větší si musí najít své místo ve stájích."

„Fajn. Tady je můj kůň, tady je bazilišek a udělejte, co je třeba hoši!" začala kázat úplně cizím klukům Olívie. „Ruth, co ti tak trvá?"

„Jo, jasně," proklepala jsem hlavou, nabrala promáčeného Roxyho a taky sesedla z koně.

„Krušná cesta?" ušklíbl se na mě kluk, který přebíral mého koně. Místo odpovědi jsem ho spařila otráveným pohledem a dle jeho reakce pochopil, že tím naše konverzace končí.

„No a já se s vámi pro dnešek rozloučím, mám ještě nějaké povinnosti. Takže přeji příjemný pobyt a těším se na další spolupráci," obě jsme mu na pozdrav zasalutovaly a sledovaly, jak se vrací ke svému démonovi.

„Tak jo, jdeme!" zavelela Olívie a vydala se ke vstupním dveřím. Já chtěla položit Roxyho na zem, aby šel po svých, jako velkej hodnej a spolehlivej gryf, ovšem on si to zjevně představoval jinak. Protože jakmile mu došlo, na co se chystám, začal s sebou mlít, pískat a bouřit se, že prostě po svých nikam nejde.

„Proboha přestaň toho nebohého démona týrat!" vyjekla Olívie, jen co se Roxy začal bouřit. A tak jsem spolkla všechny nadávky, co se mi draly na jazyk, popadla to nevděčný zvíře a s nervama na krajíčku si to napochodovala přímo do vstupní haly kasáren. Tam jsem konečně položila Roxyho na suchou zem, která se díky jemu v mžiku proměnila v kaluž vody a začala jsem hledat někoho, kdo by mi přidělil pokoj.

Do oka mi padlo prosklené okno, za kterým seděla velmi nepříjemně vypadající paní.

„Myslíš, že máme jít za ní?" naklonila jsem se k Olívii.

„No jelikož tu nikdo poblíž není tak zřejmě jo. Běž, běž, kreju ti záda," začala mě popostrkovat k tý ježibabě v teráriu.

„Ehm, dobrý den. My-..."

„Á vy jste ty nový. Za tu spoušť, co jste tu způsobily, vám strhnu polovinu příštího platu. Tady máte klíče od pokoje a dneska už je dávno po večerce! Tak vás tu už nechci vidět! A opovažte se dělat kravál," vyprskla na nás tak, že jen sklo nás zachránilo před další nechtěnou sprchou. Urychleně jsem popadla oba klíče a odpochodovala, co nejdál to šlo s Olívií a Roxym v závěsu.

„Určitě mají dobrej důvod, proč jí držej za sklem," šeptla mi Olívie, když už jsme byly v dostatečné vzdálenosti. „Tak jo, co tam máme?"

„Tenhle je tvůj, a tenhle můj," podala jsem jí klíč s číslem 1230 a její jmenovkou.

„Pfff, čtyřmístný číslo, ani nechci vědět, kde až ten pokoj je," plácla se do hlavy Olívie. „Co máš ty?"

„810," zadívala jsem se na klíček a svou jmenovku.

„Aaa záhadné Elliotovo číslo, copak tě tam asi čeká..." šťouchla do mě Olívie.

„Doufám, že ne taková příšera jako támhleta," kývla jsem hlavou směrem k teráriu, načež jsme se obě ušklíbly.

„Tak jdeme, dneska už toho mám plný zuby!" rozhodla jsem a vydala ke schodišti, které bylo, mimo dveří ven, jedinou únikovou cestou z této místností.

Schodiště ústilo ve velké místnosti, ze které vedly buď další schody anebo dlouhé chodby s ohromným množstvím dveří.

„Nečekaj doufám, že to tady budeme celý prolejzat než najdem pokoje?!" zděsila se Olívie.

„Myslím, že nebudeme muset," kývla jsem hlavou k plánku budovy.

„Mají víc štěstí než rozumu," oddechla si Olívie a rozešla se k plánku. „Tak copak tu máme?"

„Vypadá to, že co patro to 400 pokojů. To je to tady tak velký?!"

„Takže ty do 3. já do 4. Hej, co je tohle za spravedlivost?!"

„Víš, já na rozdíl od tebe táhnu ještě náklad," povzdechla jsem se a sklonila se pro Roxyho, kterej zatím pracoval na ohlodání mé nohy. „No jo, no jo, už si tě beru."

„Tak hurá do 3. patra."

„Protože schodů není nikdy dost!"

A tak jsme se všichni tři vydali na další výstup. Sem tam jsme někoho potkali, ale všichni o nás jevili asi tolik zájmu jako o poslední zrnko rýže v misce po obědě. Ve třetím patře se od nás Olívie oddělila a já s Roxym v náruči se vydala do chodby hledat pokoj číslo 810. Po celém tom dnešním divadle, se na mě konečně usmálo štěstí, jelikož ten pokoj, byl hned na kraji chodby.

Co je asi na tom pokoji tak výjimečného, že Elliot trval na tom, abych ho dostala... Myšlenky mi lítaly hlavou jedna za druhou a má zvědavost stále rostla, když jsem začala odemykat pokoj.

„No ták, zámku! Pusť mě dovnitř!" zápasila jsem se dveřmi, jak o život, protože je zjevně hodně dlouho nikdo nepoužíval. Konečně se klíč v zámku otočil, dveře se odemkly a já je s očekáváním rozrazila dokořán.

Podstata démonaWhere stories live. Discover now