Podstata démona

Co zmůžeš s dvacetimetrovým hadem - 39. část

Den za dnem se začínalo smrákat čím dál dřív, i počasí pomalu vystřídalo vlahé podzimní větříky za ledově štípající zimní vichry. Nevypadalo to sice, že by se v blízké době měl ukázat první letošní sníh, ale to nic neměnilo na tom, že noci začínaly být chladné a brzy nad ránem, v tom nejbrzčím okamžiku, než vyšlo slunce, začínal mráz pokrývat krajinu svým nádherným ledově perleťovým kabátkem.

Naše tréninky se stávaly stále náročnějšími a množství požadavků, které nám nakládali na bedra, nebralo konce. Moje tělo začalo pokrývat nepřeberné množství modřin, škrábanců a šrámů, a už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy zvedla z postele, aniž bych se cítila jako převálcovaná stádem koní.

Všechno to ale mělo něco do sebe. S každou modřinou jsem získávala novou motivaci, chtít se zlepšit, abych tomu příště předešla. S každým šrámem se ve mně vzdouval vztek a adrenalin, kteří mě ponoukaly nepřestat v boji a pokračovat dál. Rozhodla jsem se, že všem dokážu, že jsem se sem dostala právem. A že jsem hodna toho stát se plnohodnotným členem královské jednotky!

Snažila jsem se udržet si čistou hlavu a klidnou mysl, ačkoliv to ne vždy bylo úplně možné. Jako zrovna dnes, když jsem se naprosto uřícená a zároveň promrzlá vrátila z odpoledního tréninku a ještě mě čekala noční hlídka. Obvykle mi noční hlídky tolik nevadily, když byly na hradě a já se mohla s někým domluvit na střídavém spánku, ale tentokrát mě čekaly pochůzky po městě a to si člověk neodpočine, ani kdyby chtěl.

Na pochůzkách městem, jsem už párkrát byla, ale zatím na mě nikdy nevyšly ty noční. No všechno je jednou poprvé, povzdechla jsem si při pohledu na pomalu se smrákající oblohu za okny mého pokoje. Roxy už začínal dorůstat do své dospělé velikosti, takže se musel rozloučit s přespáváním v mém pokoji a našel si místo ve stájích u ostatních démonů.

Tudíž jsem tu v tuto chvíli byla pouze já a Preffy, která se zrovna teď někde toulala. Svým způsobem jsem si celkem užívala ten nečekaný klid i tu trochu soukromí, které se mi až do teď skoro vůbec nedostávalo, ale na druhou stranu se mi stýskalo po časech, kdy jsem měla Roxyho neustále po svém boku, a když mi bylo mizerně, prostě jsem zabořila hlavu do načechraného peří na jeho krku, a předstírala, že svět okolo mě neexistuje.

Ale všechno hezké jednou končí a my se musíme smířit se změnami, které tak jako tak vpadnou do našich životů, ať se jim bráníme sebe víc.

Promnula jsem si unavené oči a rozhodla se před noční hlídkou ještě opláchnout, abych se alespoň trochu probrala.

Celá má příprava mi opět trvala déle, než bylo nezbytně nutné, a tak jsem se z pokoje vydala rovnou na místo srazu u hlavní městské brány.

Ani jsem netušila, jestli se mnou má dnešní hlídku někdo z mých přátel, a tak jsem po cestě nikoho nevyhlížela a prostě si užívala štiplavě chladný, ale čerstvý noční vzduch v setmělých kamenných ulicích královského města. Po západu slunce se v některých ulicích zapalovaly ohně v pouličních lucernách visících na dlouhých stožárech, které udržovaly prvních pár hodin po setmění hlavní tahy městem osvětlené a snadno průchozí.

Ulice byly stále zahalené v chomáčcích spadaných listů, které městská údržba ještě nestihla odklidit, z čehož měly radost hlavně malé děti, které se s rošťáckými jiskřičkami v očích vytrhávaly matkám z rukou a skákaly do nich, jako by to byly hromady sněhu. Na tváři se mi usadil úsměv nad jejich bezstarostností a umem udělat skvělou zábavu i z něčeho, jako bylo seschlé spadané listí válející se v zablácených ulicích.

Pomalu jsem prošla náměstím, kde pořád trvaly tradiční městské trhy, které tu probíhají od časného rána do poslední hodiny před zhasínáním světel. Na to jaké bylo chladno, se mezi stánky hromadilo poměrně dost lidí a spokojeně si užívali večerní život na tržnici.