Podstata démona

Anako Nui - 32. část

Na ošetřovně jsme se s Roxym oddělili od Tristana a Olívie a šli do oddělení, kde se starali o démony. Ačkoliv měl v sobě Roxy také jisté množství paralyzujícího jedu, stále neměl problémy se hýbat, a tak poslušně došel až na sál, kde ho doktoři ošetřili.

Zatím co byl Roxy na sále, jsem seděla na chodbě na dřevěné lavici a přemýšlela, jak moc neuvážené celé mé jednání bylo. Tady už nejsme v přípravné škole. Jsme v Královské jednotce! A naše jednání tomu musí odpovídat. Nyní již nad námi nebudou bdít učitelé a nebudou nás chránit starší a zkušenější. Teď odpovídáme každý sám za sebe a za svůj život. Musíme se umět ubránit. Musím zesílit! Tohle už se nebude opakovat!

Hned jak Roxyho vyvezli ze sálu, jsem k němu přispěchala, abych se podívala, jak na tom je.

„Museli jsme ho uspat kouzlem, abychom z něj dostali všechen ten jed, je vůbec zázrakem, že se, přes množství, které v sobě měl, mohl ještě hýbat," pověděl mi doktor, který se o něj postaral.

„Takže bude v pořádku?"

„Jistě, nejspíš bude až do zítra spát, ale démoni se hojí rychle a teď, když už v sobě nemá žádný jed, by měl být brzy opět zcela zdravý," usmál se na mě doktor a nechal Roxyho odvézt na převozném lůžku do stájí.

„Dobrá, děkuji moc!" poděkovala jsem, a ještě chvíli sledovala, jak převozné lůžko s mým démonem mizí za rohem.

Nakonec jsem se otočila a rozešla se zpět k sekci, kde jsem nechala Tristana s Olívií. Nebylo těžké je najít, protože Tristan stál na chodbě a zahloubaně hleděl do země.

„Jak jí je?" promluvila jsem, jen co jsem se dostala do jeho blízkosti.

„Aaa, Ruth, čekal jsem na tebe. Olívie je ošetřená a až do večera bude pod uspávacím kouzlem. Jed z ní všechen dostali, ale pár dní si ji tu nechají. Přece jen její tělo není na reakce jedů nijak zvyklé," seznámil mě se současnou situací.

„Dobrá, díky za pomoc," byla jsem mu vážně vděčná, protože si nedovedu představit, co bychom bez něj a zásahu jeho skupiny dělali.

„Nemáš zač, od toho přeci přátelé jsou," mrknul na mě a odstrčil se od stěny. „No já budu muset zase jít, ale tebe ať ani nenapadne se teď vracet do lesa! Mluvil jsem s kapitánem Ezzardem. Trochu se museli proházet hlídky, takže jí budeš mít dnes v noci znovu. Máš teď po zbytek dne volno a večer v 9 buď ve vstupní hale kasáren."

„Dobrá," povzdechla jsem si. Vyčerpaností jsem se ani nevzmohla na nějaký odpor vůči další hlídce, a tak jsem mu jen zamávala na rozloučenou a rozešla se zpět ke kasárnám. Cestou jsem přemýšlela, jak naložím se zbylým časem. Ovšem jen co jsem udělala pár kroků, hlasitě jsem zívla a na mé tělo jako by spadlo sto kilové závaží. Probdělá noc na hlídce a následné běhání po lese si konečně začali vybírat svou daň. A tak jsem se pomalým líným krokem vydala ke svému pokoji. Nedá se nic dělat, dnešní den budu muset obětovat v rámci načerpávání nové síly na nadcházející hlídku.

***

Když jsem přišla na pokoj, tak první, co jsem udělala, bylo, že jsem zamkla. Ano tentokrát jsem opravdu neměla náladu na jakoukoliv nečekanou návštěvu.

Přešla jsem pomalými kroky k oknu a pohlédla ven. Naše okno směřovalo stejným směrem, kterým se nacházel onen les.

Někde tam venku teď probíhal lov. Všichni ostatní nyní mohli být uprostřed boje, zatím co já jsem stála u okna, neschopna pohybu. Svou šanci jsem propásla a teď mou duši sžíralo zklamání a hanba.