Podstata démona

Poslední naděje - 56. část

Sledovala jsem ze svého vyvýšeného místa, jak skupina pomalu ruší naše provizorní tábořiště a sbírají si každý těch pár věcí, které jim ještě zbyly. Navzdory poměrně nerušenému spánku dnešní noci byly jejich pohyby pomalé a malátné. Byli jsme všichni unavení a dopadal nám na bedra ten holý fakt, že pochod skrz Angardské pohoří nejspíš nezvládneme.

„Ty s náma fakt nejdeš?" došel za mnou Damian na mé vyvýšené místo a stejně jako já se zadíval na vyčerpanou skupinku pod námi.

„Vím, že velvyslanec dal Roxymu čas do svítání, ale já stále věřím, že to dokáže. Jen pár chvil a nad obzorem se objeví pomoc."

„Taky bych to hned nezatracoval, ale na druhou stranu, jestli pomoc skutečně nedorazí, tak tu akorát marníme čas všech raněných, kteří potřebují pomoc."

„Damiane, oba víme, že jestli se skutečně vydáme do hor, tak to nejspíš velká část skupiny nepřežije. Poslali bychom je na smrt." Pohlédla jsem mu zpříma do očí a spatřila, že se mu v nich zračí stejná obava jako mně. Ti lidé teprve včera po takové době vyšli opět na slunce a čerstvý vzduch. Takhle to přece skončit nemůže.

„Je to těžké rozhodnutí. Ale když ho neuděláme, odkážeme je na smrt ještě dřív, než dostanou alespoň šanci to zkusit."

„K čertu se vším. Nesnáším to." Damian mě objal jednou rukou kolem ramen a já mu položila hlavu na to jeho. V tuhle chvíli byl jediná jistota, kterou jsem tu měla. A on už se na rozdíl ode mě rozhodl.

***

„Budeme ti nechávat po cestě znamení vyrytá na stromech," řekl Damian a ukázal na malou nenápadnou značku, kterou vyryl do kmene stromu. Kdybych nevěděla, že tam je, tak bych si jí nejspíš ani nevšimla.

„Nejsem si jistá, jestli to v tom zarostlém lese vůbec k něčemu bude," založila jsem si ruce na prsou a pochybovačně si přeměřovala jeho značku.

„Je to jen orientační. Stejně po nás bude vyšlapaná stezka, po které nás budeš moc pohodlně sledovat."

Strážce Holis a ostatní vytvořili velmi provizorní nosítka pro ty, kteří nebyli schopní chůze. Když jsem ty vratké věci viděla, přeběhl mi mráz po zádech při představě, že se to každou chvíli může rozsypat i s tím chudákem na tom. Jak mi ale všichni s oblibou stále a dokola říkali, co jiného nám zbývá?

Všimla jsem si, že i přes velvyslancova odhodlaná slova sám nenápadně úmyslně zdržuje a obrací pohled k obzoru. Bylo mu taky jasné, že cesta do hor je přímá cesta na smrt a jediná reálná možnost přežití, by byla příchozí pomoc.

Slunce ale už vystoupalo vysoko nad obzor a ten byl stále dokonale čistý. Měli jsme štěstí alespoň co se dnešního počasí týče.

„Dobrá tedy, vy, kteří máte nejméně zranění, ponesete nosítka a během cesty se budeme střídat. Je čas vyrazit." Zavelel velvyslanec a všichni se začali mdle sunout na své pozice. První dva zkusili zvednout nosítka s jakýmsi mužem, který se od včerejšího dne neprobral, ale jen co se tak stalo, jedna z větví praskla, nosítka se rozsypala a muž z nich nehezky sklouznul na zem. Všechny nás z toho zatrnulo a okamžitě jsme se k němu seběhli a snažili se zkontrolovat jak je na tom.

„Zatraceně," uniklo přes zaťaté zuby velvyslanci z úst.

„Budeme to zkoušet znovu, pane?" ozval se za jeho zády Holis.

Ta otázka nad námi zůstala vyset jak sekyra připravení tít. Nemusel na to odpovídat. Všem nám odpověď byla jasná.

Naše pohledy se upíraly k rozbitým nosítkám a zprávě, kterou nám tak mlčky předkládaly, když v tom mi do zorného pole vlítla Glorie. Byla jsem tak ponořená ve svých myšlenkách, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že se snaží upoutat mou pozornost. Jakmile si všimla, že už zase vnímám, začala horoucně kamsi ukazovat. Otočila jsem hlavu tím směrem a při tom pohledu se mi zadrhl dech v krku.