Podstata démona

Noční hlídka - 28. část

„Holka ty vypadáš, jako bys na něco zapomněla," zaslechla jsem za zády povědomý hlas.

„Taky že jo," povzdechla jsem si, když jsem se obrátila na Tristana. „S ostatníma jsme se dohodli, že se ještě před dnešní službou sejdeme u nich na pokoji, ale já jsem úplně zapomněla, jaký číslo pokoje Nate říkal."

„Hele Ruth nerad ti kradu iluze, ale jelikož srazy dnešních hlídek jsou v osm a je téměř za minutu osm, tak bys tam asi stejně moc dlouho nepobyla," ušklíbl se a dal si ruce v bok.

„Cože? Už?! Jak to?" nechápala jsem. Vždyť jsem se jen skočila opláchnout... a umýt hlavu... a vysušit vlasy... a rozčesat je... a najít to správné oblečení... a obléct na sebe všechny ty vrstvy... a zkontrolovat, jak v tom vypadám... a upravit si své již suché vlasy... a... no dobře asi už to chápu...

„Jestli máš sraz u vstupní brány do města, tak to ti přeju pěkný sprint, jestli máš být v osm v hale kasáren, tak vítej v mé hlídkové skupině!" zazubil se na mě.

„Díky bohu jen v hale," oddechla jsem si.

„Tak super, dneska hlídkujeme v paláci spolu!" mrknul na mě. „Ale i tak bychom měli radši jít, sama víš, jak se tu trestají pozdní příchody."

„Jo okruh JS bych opravdu nerada absolvovala znova," uchechtla jsem se a společně s Tristanem jsme se vydali po schodech dolů.

„Ruth, kde si byla?" mával na mě Nate z haly, když jsme scházeli poslední schody.

„Moje příprava se kapku protáhla," pokrčila jsem nevinně rameny a zamířila k nim. „Kim už šel?"

„Jo, jo ten už dávno vyrazil."

„Takže oba dva dnes první hlídka, jak se na ní těšíte?" zajímal se Tristan.

„Upřímně závidím Damovi a Tessymu, že mají dneska volno," zasmál se Nate. „Ale doufám, že se ty tři na pokoji vzájemně nepozabíjejí."

„Ty tři?" pozastavil se nad počtem Tristan.

„Byli jsme na pokoji ještě s Olívií, ale s blížící se hlídkou musel odejít nejdřív Kim a pak jsem zmizel já. A už tehdy tam panovala taková poněkud napjatá atmosféra. To víš Dam si nenechá nic líbit a Tessien zase strašně rád provokuje." Objasnil mu Nate.

„A Olívie si vždycky moc ráda ještě přisadí," doplnila jsem ho a všichni tři jsme si vyměnili vševědoucí pobavený pohled. V tom ale Tristan zvážněl a zadíval se kamsi za nás.

„Omluvte mě na chvilku," řekl skoro až nepřítomně a rozešel se tím směrem, kam se upíral jeho pohled.

S Natem jsme se nenápadně oba otočili směrem, který tak nezvratně upoutal jeho pozornost. Po schodech do haly zrovna scházela Olívie s pohledem nepřítomně zarytým do podlahy.

„Jejda, co jí ti dva provedli?" poškrábal se nervózně za krkem Nate.

„To netuším, ale myslím, že Tristan se to brzy dozví," konstatovala jsem, zatím co jsme sledovali, jak jí zarazil na předposledním schodu a donutil jí zvednout k němu pohled.

Ovšem místo nějaké diskuze jen odstrčila jeho ruku, kterou k ní natahoval, obešla ho a rázným krokem vyrazila k východu budovy. Tristan se za ní otočil a sledoval, jak mu mizí z dohledu.

„To nevypadalo moc dobře," poznamenal stále lehce nervózně Nate.

„To ne," souhlasila jsem s ním, ale v duchu jsem se stále vracela k té krátké scénce, která se právě odehrála. Nemohla jsem si pomoc, ale měla jsem pocit, že když Olívie poprvé zahlédla Tristana, v jejích očích se zračila radost. Tak proč ho nakonec tak odbyla a radši utekla pryč?