Podstata démona

Co všechno způsobí takový palcát v zemi - 37. část

Chvíli nám trvalo, než jsme našli zdroj té rány, avšak nakonec se to přeci jen podařilo. Náš pohled spočinul na ohraničeném cvičném prostoru asi v půlce haly, kde se zrovna Damian snažil vytáhnout svůj palcát ze země.

„To mě chceš zabít?!" řval na něj Tessien stojící ani ne krok od jeho palcátu zaraženého v zemi.

„Pět minut... Nechal jsem je bez dozoru pět minut," plácl se do hlavy Tristan, když to viděl. Upřímně, já měla v tu chvíli co dělat, abych nevyprskla smíchy, jelikož Damianův výraz, když na něj začal řvát Tessien a následně i kapitán Ezzard, byl naprosto milionovej!

Ovšem smích mě zase hodně rychle přešel. Pohár trpělivosti kapitána Ezzarda má, jak se zdá, poměrně mělké dno. A ono, co si budem, zvládnout Damiana je jako skolit rozzuřeného medvěda ztrouchnivělým klackem – když už se to povede, tak pouze shodou okolností a velmi zvláštních náhod. To ovšem bohužel nebyl tento případ, a Damian opět nechal volný průchod svému elánu, který fungoval jako naprosto spolehlivý magnet na průšvihy.

A tak se taky stalo, že doruda rozzuřený kapitán Ezzard přikázal – a teď pozor - NE Damianovi, NE těm, kteří způsobili ono pozdvižení, ale naprosto VŠEM, okamžitý nástup na okruh JS. Naši démoni se samozřejmě s dostatečným předstihem uklidili z dohledu a mně nezbývalo než jim v duchu závidět jejich nynější lehárko někde v suchu a teple.

Jakýkoliv pokus o vzdor kapitánovu rozkazu byl marný. Ačkoliv se mnozí z nás bouřili a oháněli všemožnýma argumentama, bylo nám to užitečné asi jako králíkovi meč a nakonec jsme stejně všichni do jednoho museli vyrazit do deštivého dopoledne a užít si okruh JS bahnitější a náročnější než kdy dřív.

S remcáním jsme se tedy rozeběhli kupředu, protože jak bylo zvykem, kdo by se nestihl vrátit do hodiny, musel běžet znovu. Tristana a ostatní členy dnešní skupiny potížistů, jsem ztratila z dohledu ještě před začátkem okruhu, a tak jsem se připojila k Damovi a ostatním, abych tu spoušť nemusela zdolávat sama. A řeknu vám, že mě stálo hodně úsilí, abych Dama při první příležitosti něčím pořádně nepraštila.

***

Osud má někdy opravdu velmi zvracený smysl pro humor. Protože potkat u cíle okruhu JS skupinu vrchních velitelů v čele s korunním princem, po tom, co jsme dobíhali celí zablácení a obalení peřím, to prostě nemohla být náhoda.

Jejich skupina tam postávala pod podobným štítem, jako předtím skupina kapitána Ezzarda, který tam mimochodem vyčkával taky a kontroloval časy přibíhajících, aby případné opozdilce mohl s chutí poslat do dalšího kola. Takže zatím co oni zůstávali v suchu a v teple, my se plahočili z posledních sil, promáčení, špinaví a promrzlí na kost tím dnešním ledovým deštěm. Jejich pobavené pohledy sledující naše zničené vzezření mluvily za vše. Byli jsme jim pro smích. Dokonce ani Damian se tentokrát nehlásil ke slovu, jen pokořeně uhnul pohledem a zarytě mlčel.

„Říkám si, jestli jste vůbec hodni být členy Královské jednotky," promluvil k nám princ Drenn, když jsme dorazili do cíle. Díky bohu od kapitána Ezzarda ani ceknutí, takže jsme to nejspíš stihli v čas. Ovšem ani fakt, že okruh JS nebudeme dnes muset absolvovat znova, nedokázal přebít pocit zklamaní a hanby, který vzešel z prohlášení korunního prince.

„Říkám si, jestli už jste dokázali objevit podstatu své duše?" Naklonil hlavu v tiché výzvě a jeho temně modré oči sledovaly naši reakci. Jako by dokázaly prohlédnout až do našeho nitra. S klukama jsme si vyměnili nejisté pohledy, ale nikdo z nás se k odpovědi zrovna dvakrát neměl, a tak jsem se obrnila proti jeho slídivým očím, zhluboka se nadechla, vydechla a zkusila převzít iniciativu na sebe.

„Vždyť máme vyvolané démony..." odpověděla jsem pomalu, protože jsem úplně nepochopila jeho dotaz. To je snad jasný, že známe podstatu své duše, když máme své démony... nebo ne?

„Ale samozřejmě, všichni tu přeci máme démona," odpověděl pobaveně, "ale já se ptal, jestli už víte, CO je podstatou vaší duše."

To už jsem na něj zůstala jen naprosto zmateně zírat. Kolem mě se rozhostilo ticho, že by i pád jehly zněl jako rána z děla, protože jsem zjevně nebyla jediná, kdo tak úplně nechápal, kam tím míří. Elliotuv bratr mi byl vždycky tak nějak záhadou. Neustále mluvil v hádankách, jako by si schválně polovinu sdělení vždy nechával pro sebe a ostatní tak nutil domýšlet si, co tím chtěl vlastně říct.

„Ach, úroveň letošních nováčků je naprosto žalostná, chudáčku Ezzarde vždycky dostaneš na krk takovou spodinu," promluvila žena stojící po Drennově pravici. Ovšem kapitán Ezzard ani princ Drenn na její poznámku nijak nereagovali.

„Podstata vaší duše je podstatou i vašeho démona," pronesl k naší skupince princ Drenn, „ale to, že teď máte démona vyvolaného, neznamená, že jí automaticky znáte. Na tu musí každý sám přijít. Je klíčem k vašemu osudu. Je to úkol, pro který jste se narodili, a byl vám určen dávno předtím, než jste přišli na svět. Každý z nás má svou vlastní podstatu duše. A teprve až ji objevíte, stanete se pánem svého osudu."

Ve vzduchu se vznášela vážnost jeho prohlášení. Všichni si teď víc, než kdy dřív uvědomovali, jak dlouhá cesta nás ještě čeká. Najit podstatu své duše. Najit důvod, proč jsme na tomto světě.

„Očekávám od vás, že od teď konečně začnete svůj výcvik brát skutečně vážně!" Propálil nás pohledem a já doufala, že tímto je naše pokoření konečně dokonáno.

„Nezklameme Vás, princi," odpověděla jsem za celou naši skupinku. Já Vás nezklamu!

***

Po naprosto otřesném dopoledním tréninku a snad ještě horším odpoledním tréninku, jsem se úplně zničená konečně dovalila na pokoj. Roxyho jsem od jeho dopoledního úprku před okruhem JS už neviděla, ovšem když jsem rozrazila dveře od mého pokoje, zjistila jsem, že milostpán si hoví ve svém pelechu vedle mé postele.

„Ty bídáku jeden! Ty je jen tak necháš, aby ze mě vymlátili duši, a sám si tu celé odpoledne chrníš?!" zuřila jsem. A to hlavně proto, že jsem mu fakt nesmírně záviděla. On nemusel překonávat okruh JS v ledovým dešti a zimě, snášet posměšné pohledy kapitánů a prince Drenna, ani celé odpoledne schytávat rány cvičným mečem, protože ty údery za boha nebyl schopen vykrýt. Norbundské nože – nenože, stejně s nima budu muset pořádně trénovat, abych vůbec něco dokázala.

Roxy v reakci na můj vražedný tón jen zvednul hlavu a zapískal, což jsem si přeložila jako: ‚Nehraj, jestli chceš něco dokázat, musíš se snažit.'

Na to jsem si jen odfrkla a konečně prošla dveřmi do pokoje a zavřela je.

„A jak ses vůbec dostal dovnitř co?" měřila si ho podezřelým pohledem, „ přísahala bych, že jsem zamykala."

Odpověď na svou otázku jsem dostala ve chvíli, kdy se otevřely dveře z koupelny a do pokoje s ručníkem kolem hlavy vešla Preffy.

„Aaa výživnej trénink?" ušklíbla se a založila si ruce na prsou.

„Taky tě ráda vidím," zakabonila jsem se na ní a ztrhaně se vydala ke skříni, abych si našla nějaké čisté oblečení. „Myslela jsem, že jste měli být pryč celý týden."

„Původně jo, ale do Gerdanského pohoří jsme se ani nedostali," tentokrát se zamračila ona, „po cestě nedaleko od tvého bývalého města jsme byli napadeni. Bylo jich dvakrát víc než nás a skoro to vypadalo, že tam na nás čekali." Tyhle nové zprávy se mi vůbec nelíbily. Organizované přepadení královské jednotky? Kdo by to dělal? A proč?

„Víte, kdo to byl?" vytáhla jsem ze skříně nějaké čisté oblečení a otočila se na ní.

„Kočičí démoni..."