Podstata démona

Ty si takovej... - 25. část

Ne všem se na dnešním tréninku podařilo přinutit svého démona vzlétnout a proto se kapitán Ezzard rozhodl, věnovat tomuto úkolu ještě odpolední trénink. Po celkem ucházejícím obědě v jídelně jsme měli ještě nějaký čas volno, než jsme se měli opět sejít na louce za kasárnami a tak jsme se s Roxym vydali na pokoj se na chvíli natáhnout.

Po celém dopoledni na nohách, jsem se těšila, až se konečně natáhnu a budu moc na chvíli vypnout. Jelikož byl podzim v plném proudu, začínalo být venku čím dál tím chladněji, a tak jsem se vyžívala v představě, jak se celá zachumlám do peřiny.

Jo, můj plán na poobědovou pauzu byl jasný, jednoduchý a naprosto vyhovující. Teda aspoň do té doby, než jsem otevřela dveře od pokoje a místo, na které jsem si dělala zálusk celou cestu až sem, už bylo obsazeno.

„Uvědomuješ si vůbec, že by se tohle dalo považovat za vloupání?" překřížila jsem ruce na hrudi a zamračila se na Elliota, který se společně s Realey rozvaloval v mé posteli. Roxymu se okamžitě rozzářily oči a s radostným zapískáním se rozeběhl k nim. Klovl Realey do ocasu a připravil se naproti útok. Ta si to samozřejmě nenechala líbit a tak začal nelítostný boj na život a na smrt.

Realeyina sněhově bílá srst zářila při jejím ladném skoku z postele a Roxy, který byl oproti ní stále poloviční, si už najednou nepřipadal tak statečný. Přesto se ale nehodlal vzdát, a tak se oba ve svém nelítostném souboji začali válet po pokoji sem a tam.

Jak jsem je tak se zaujetím pozorovala, tak jsem ani nestačila zaregistrovat, že se Elliot zvedl z postele a zamířil ke mně.

„Neříkej, že mě nevidíš ráda," upřel na mě své ledově modré oči a uvěznil mě u dveří mezi svýma rukama, které si o ně opřel.

„To jsem neřekla," skousla jsem se spodní ret, abych se nezačala hloupě uculovat, zatím co moje srdce se rozhodlo, že mi prostě dneska vyskočí z hrudi. Elliot se mé reakci lehce usmál a v očích mu rošťácky zajiskřilo.

„Takže ti vadí, že jsem se rozhodl strávit nějaký čas s tebou?"

„Nepřekrucuj to, co říkám! Pouze jsem upozornila na fakt, že vpadnout jen tak do cizího pokoje, bez svolení majitele, není zcela normální," upřela jsem na něj svůj pohled a snažila jsem se o naštvaný obličej.

„Ale tohle není cizí pokoj, tohle je tvůj pokoj," na tváři se mu rýsoval pobavený úšklebek a očividně ho neskutečně bavilo mě provokovat.

„Přesně tak, MŮJ pokoj!" řekla jsem s důrazem na majitele pokoje a přiblížila svůj, jakože naštvaný, obličej k jeho.

„Co je tvoje, to je moje," nehodlal se vzdát a udělal stejný pohyb jako já. Naše nosy se téměř dotýkaly, na tváři mě hladil jeho horký dech a v celém těle mi rostlo napětí. Toužila jsem ho políbit, ale byla jsem pevně rozhodnutá nevzdat se. Přece ho nenechám vyhrát, tak snadno!

„A na to si přišel jak?" naklonila jsem hlavu na stranu a čekala na jeho reakci.

„Prostě jsem se tak rozhodl," pokrčil rameny jakoby nic a překonal i tu zbylou vzdálenost mezi námi. Ovšem nepolíbil mě. Pouze se nosem lehce otřel o ten můj a s trochu zadrhávaným nádechem přivřel oči.

Musíš být silná Ruth! Přece tě nemůže tak snadno ovládat!

Pokračovala jsem v jeho hře a pomalým pohybem hlavy jsem přejela svým nosem po tom jeho. Ovšem veškeré mé soustředění se začínalo ztrácet do neznáma. Můj dech začínal zadrhávat stejně jako jeho a celé mé tělo začala zaplavovat touha. Touha po jeho rtech. Touha po jeho těle. Touha zajet rukou do těch jeho bílých rozcuchaných vlasů a přitáhnout ho tak blízko k sobě, jak to jen šlo.

„Tohle mi děláš schválně!" obvinila jsem ho a rukama se lehce zapřela o jeho vypracované břicho.

„Tak trochu," ušklíbl se.

„Ty si takovej..." nenechal mě větu dokončit a umlčel mě svými rty... Konečně...! Napětí, jež zaplavovalo celé mé tělo, jako by se najednou všechno uvolnilo a podněcovalo vášeň našeho polibku. Jednou rukou mě chytl na boku a přitáhl si mě blíž. Já mu oběma rukama zabloudila do vlasů a nebyla jsem schopná pochopit, jak ve mně někdo může probouzet tolik pocitů najednou. Celé tělo mi pohlcovala horkost, ale přesto mi po zádech přeběhla husina, když jedním rychlým pohybem vnikl rukou pod tričko a začal mě hladit na holé kůži. Milovala jsem ten pocit, který ve mně vyvolával, když mě dlaní hladil na holém boku, zatím co mě tak vášnivě líbal.

Najednou nečekaně opustil mé rty a pokračoval svými polibky na můj krk. Bože, cože?! Ten slastný pocit mě donutil zaklonit hlavu a zavřít oči. Moje hlava pracovala na sto dvacet procent a nebyla schopná pochopit, jak ten pocit může být tak dokonalý. Po zádech mi opět přeběhla husina a já jsem najednou netušila, jestli mi je vedro nebo zima, jestli ještě stojím nebo se vznáším.

Elliot mi věnoval ještě poslední polibek na krk a s nosem dotýkajícím se mé kůže putoval opět k mému obličeji. Když doputoval na mou úroveň, otevřela jsem oči a pohlédla do těch jeho. Sotva popadal dech stejně jako já a na tváři se mu rýsoval šťastný úsměv.

„Ty si ani neuvědomuješ, co se mnou vlastně děláš," pošeptal a opřel se čelem o to moje.

„To bych spíš měla říkat já," usmála jsem se a užívala si náš společný okamžik. Je vůbec možný, abych měla někoho tolik ráda? Abych se do toho kluka tolik...

„Tak jdete?" rozlítly se dveře, a jelikož my byli stále natlačený na nich, tak nás oba smetly na zem a kouzlo okamžiku bylo ten tam. Můj dopad nebyl až tak hrozný, protože jsem přistála na Elliotovi, ovšem on už takové štěstí neměl a při dopadu si dal pěknou ránu do hlavy.

„Ups, neruším?" opřel se o rám dveří Tristan a s velmi pobaveným pohledem sledoval, jak se sbíráme ze země.

„Já říkala, abys radši zaklepal," pokrčila rameny Olívie, která stála hned za ním.

„Čemu na – Sejdeme se v hale. – si nerozuměl?!" zuřil Elliot, který se držel za potlučené místo na hlavě.

„Měli jsme tam původně namířeno, ale pak jsme si řekli, že jistější bude, když si vás tu vyzvedneme," mrknul na nás pobaveně Tristan, čímž Elliota dopálil ještě víc.

„A hele ještě, že jsem stihl zakročit!" dodal důležitě, což byla pro Elliota poslední kapka. Ten vystartoval z místa za Tristanem, který jeho útok očekával a mizel v chodbě.

„Něco mi uniklo?" pohlédla jsem tázavě na Olívii.

„Očividně," ušklíbla se a mávla rukou, ať jdu za ní. A tak jsem houkla na Realey a Roxyho a vydala se za ní na chodbu. Něco mi říká, že se svého zachumlání do měkoučké teploučké peřiny dnes jen tak nedočkám.

„Tak jo, řekne mi konečně někdo, kam že to jdeme?" povzdechla jsem si, když se k nám na schodech připojil opět Elliot s Tristanem.

„Máme se dostavit ke kapitánu Licanovy," odpověděl mi Tristan, čímž mou zvědavost příliš neuspokojil, ale musela jsem si s tím prozatím vystačit. S Elliotem jsme si vyměnili ještě jeden pronikavý pohled, než jsme se všichni vydali na cestu za kapitánem královské letky.