Podstata démona

Pospěš si Roxy - 55. část

Roxyho jsem zahrnula jednoduchými povely. „Leť do Ilidianu. Přiveď nám pomoc." Popadla jsem jeho hlavu do rukou a políbila ho na zobák. „A dávej na sebe pozor."

Roxy mi zazpíval na znamení, že rozumí. Naposled se mi podíval zpříma do očí, a pak už se rozeběhl a vzlétl směrem podél pobřeží, kudy by se měl dostat až do Ilidianu. A pospěš si Roxy, každá minuta může být drahá.

Zbytek dne jsme strávili budováním provizorního tábořiště na kraji lesa. Rozdělali jsme dva ohně, kolem kterých se celá naše nepočetná skupinka naskládala. Byli tu celkem čtyři lidi, kteří na tom byli tak špatně, že jsme je museli k ohňům opatrně donést.

Zeen, když si dostatečně odpočinul, se nám postaral o drobnou večeři v podobě zajíce a tří ryb, ale pro celou naši skupinu to bylo žalostně málo. Anako se později k odpoledni díky bohu na chvíli probrala, takže jsme jí přinutili sníst aspoň pár soust, než znovu upadla do neklidného spánku. S přicházející nocí se razantně ochladilo a my se tiskli k sobě kolem, abychom si udrželi aspoň trochu toho tělesného tepla.

Nemohoucí jsme opatrně rozmístili kolem Zeena, aby přes ně mohl rozprostřít svá křídla a udržet je tak aspoň trochu v teple. V tuhle chvíli jsme pro nikoho z nich nedokázali udělat víc a to nás pěkně dožíralo.

Nikdo z nás příliš nemluvil, a když už tak jen šeptem a maximálně ke svému nejbližšímu sousedovi. I přesto, že se nám dnes povedlo uniknout z podvodní pevnosti démonů, se tábořištěm se nesla poměrně pochmurná atmosféra, prolínající se s praskáním dřeva z našich dvou ohňů, šepotem vln tříštících se o špičáky v zátoce a šumem větru, který nám i přes snahu si udržet teplo naháněl husí kůži.

Zátoka špičáků sice teď, když tu neřádila bouře, nepůsobila tak hrůzostrašně jako tehdy, ale přesto vypadala jako rozcapený chřtán samotného vládce pekel, který v tichosti čeká na svou kořist. Vábí jí svou poklidně ponurou, avšak nebezpečně lákavou písní příslibu, která se vám zahryzne hluboko pod kůži, dokud vás celé nepohltí.

Od chvíle, kdy Roxy odletěl do Ilidanu pro pomoc už uteklo několik hodin a já jsem chvíli co chvíli sledovala obzor, jestli se tam neobjeví jeho silueta. Neobjevila.

Nevzdávala jsem se však naděje. Roxy přece není jen nějaké bezduché zvíře. Byl stvořen z podstaty mé duše, vždy když jsem k němu promlouvala, tak jsem z jeho očí cítila, že mi rozumí. Byl a současně nebyl součástí mě. A ať se na to velvyslanec tvářil, jak chtěl, démoni v naší společnosti zkrátka zaujímali stejně podstatnou pozici jako lidé.

Chápu, že z jeho pohledu to může působit stejně, jako bychom prostě byli jen národ, který si strašně rád pořizuje domácí mazlíčky, ale tak to není. V každém démonovi je část člověka, ze kterého byl vyvolán. Jsou to naši společníci na život a na smrt.

„Myslíš, že to Roxy zvládne?" promluvil vedle mě do ticha nesoucího se táborem Damian.

„Jestli by to někdo zvládl, tak právě Roxy." Znovu jsem pohlédla na obzor, i když jsem věděla, že v té tmě a oslnivé záři ohně stejně nemám šanci cokoliv vidět.

„Jak jsem říkal, jestli se do rána nevrátí, vydáme se do hor." Velvyslanec na nás zpoza ohně upřeně sledoval. Seděl mezi Holisem a jakousi cizí ženou, která jen němě s rukama kolem kolen zírala do ohně.

„On se vrátí." Vystrčila jsem mírně bradu a zpříma se mu zahleděla do očí. Za svým názorem stojím a nic na světě mě nepřesvědčí o opaku.

Velvyslanec mě ještě chvíli sledoval, jako by čekal, jestli si to třeba nerozmyslím. Nakonec ale kývnul a dal se do tichého rozhovoru s Holisem.

S postupem noci se lidé odebrali ke spánku, přičemž vždy zůstali vzhůru aspoň dva, kteří drželi hlídku a starali se o ohně. Byli jsme tu sice takhle na kraji lesa, skoro na pobřeží celkem na ráně, ale na druhou stranu pevnost démonů byla vytopena a zbořena od základů, Zátokou špičáků se žádná loď nedokázala proplést a na útok toulavých nočních tvorů jsme byli poměrně početná skupinka. To spíš byla větší šance, že tu umrzneme, nebo někteří podlehnou svým ranám, než že na nás někdo zaútočí.

***

Noc nakonec proběhla celkem klidně. Vyšla na mě hlídka jako na jednu z posledních, takže jsem byla vzhůru ve chvíli, kdy nad mořem začala obloha blednout. Přicházelo ráno.

Mělo by mě to těšit, přežili jsme první noc. Ovšem palčivě jsem si uvědomovala velvyslancova slova, a ač jsem všechny své naděje upírala k obzoru, Roxy se stále nevracel. Sem tam přes oblohu přelítl stín, kvůli kterému pak následně můj tep vylítl do výšin, ale stejně rychle následně i poklesl, když jsem si uvědomila, že ta silueta nepatří Roxymu, ale nějakému přímořskému ptákovi.

Náš čas se kvapem krátil. Bylo jen otázkou času, než slunce vykoukne, aby probudilo spící krajinu a pro nás to tak bude povel vyrazit. V jednom měl velvyslanec pravdu, čím dýl bychom tu strávili, tím menší šance na přežití raněným dáváme. Pospěš si Roxy!

***

„Dali jsme mu dostatek prostoru." Postavil se vedle mě velvyslanec, když už nějakou chvíli slunce zářilo nad mdlou zmrzlou krajinou. Stáli jsme na menší skále na kraji zátoky, od pusy nám odlétaly obláčky páry a sledovali rozednívající se oblohu nad obzorem. „Nepochybuji, že je váš démon skvělý společník, ale na některé věci jsou zkrátka i démoni krátcí. Tento fakt by si měli vaši lidé uvědomit dříve, než bude pozdě. Žádný démon nedokáže nahradit člověka."

Nebylo to míněné jako urážka, přesto jsem ale zaťala pěsti. Ve svého démona jsem věřila a nebyla to jen slepá víra, ale něco mnohem hlubšího. Byl to cit, který nás svázal dohromady ve chvíli, kdy byl můj démon vyvolán. A bohužel pro velvyslance to bylo něco, co někdo bez démona nikdy nedokáže pochopit.

„Dobrá tedy." Souhlasila jsem, protože mi v podstatě nic jiného nezbývalo. „Vyrazte napřed, já tu ještě počkám, a když se Roxy skutečně nevrátí, tak vás doženu."

Velvyslanec si mě měřil odhadujícím pohledem. Skoro bych až řekla, že se v něm kdesi hluboko, skrývalo uznání. Nakonec však nic neřekl, otočil se a vyrazil k tábořišti. Není to směšné? Celou tu dobu se snažím si vydobýt v jeho očích svou cenu, a když to vypadá, že mě konečně začal uznávat, už o to vlastně vůbec nestojím. A uvědomění, že nepotřebuju někomu dokazovat svou hodnotu, mě hřálo na hrudi stejně jako paprsky vycházejícího slunce. V ústech se mi z toho všeho mísil hořkosladký pocit. Roxy, Elliot, Anako, Olivie, Damian... všechny jsem zklamala.