Podstata démona

Bouře - 47. část

Jen co jsem vyběhla po schodech na palubu, opřel se do mě prudký vítr a celou mě nahodila vlna mořské vody, která se zrovna převalila přes bok lodi a smetla s sebou vše, co nebylo pevně přivázané. Rychle jsem za sebou zabouchla dveře, přičemž jsem se snažila udržet rovnováhu při současném náklonu lodi.

Za dobu, kterou jsme strávili v podpalubí, se pořádně setmělo a jediným zdrojem světla teď byly blesky křižující oblohu. Prudký vítr, který každou chvíli měnil směr, se mnou trhal na všechny strany a slaná voda, která se tříštila o boky lodi, mě štípala v očích, takže jsem měla dost problém se zorientovat a najít něco, s čím bych mohla na palubě pomoci.

Po několika strastiplných okamžicích, kdy jsem pomalu nevěděla, kde je nahoře a kde dole, jsem ale zahlédla námořníka, který bojoval s nezkrotným lanem a snažil se stáhnout plachtu. Řev kapitána, který se dožadoval jejího stažení, skoro zanikal ve všemožném chaosu panujícím na lodi.

Rozběhla jsem se po mokré palubě k námořníkovi a snažila se po cestě se nesmeknout a udržet se na nohou, protože loď už zase měnila náklon, jak se přehoupla přes hřbet vlny a chystala se po ní sjet dolů.

„Pomůžu Vám," snažila jsem se překřičet bouři. Námořník jen kývnul hlavou a dál se snažil vší silou přeprat vítr, který se opíral do poslední plně napnuté plachty. Na nic dalšího jsem nečekala, popadla lano a začala táhnout.

Mokré dřevo, ale dost klouzalo. Neustálé houpání lodi narušovalo naši rovnováhu. A ledový vítr, který se neopíral pouze do plachty, ale i do nás, nám to také rozhodně neusnadňoval.

„Až řeknu, zaberem všichni naráz!" křikl kdosi za námi a já cítila, jak popadl konec lana. „Teď!"

Naráz jsme všichni tři zabrali a plachta se konečně začala trochu smotávat. Stále to ale nebylo dost, a tak jsme si nechali chvíli na vydechnutí a na další teď opět zabrali.

Čím měla plachta menší plochu, tím to šlo snadněji, až se nám ji nakonec podařilo srolovat úplně.

Námořník téměř bez dechu na nás s vděkem kývl a já se rozhlédla po zbytku lodi, kde bych ještě mohla pomoci.

„Sakra! Stáhlo nás to příliš blízko k pevnině! Držte se, teď to bude pořádně házet!" vzduch prořízl kapitánův řev, což přinutilo oči všech přítomných upřít vpřed na nebezpečně se blížící Zátoku špičáků.

V té tmě a s rozběsněným mořem, vypadala zátoka špičáků jak nepřeberné množství rozcapených tlam démonů z těch nejhorších nočních můr, čekajících na oběť, která jim vpluje přímo do chřtánu. A v tuto chvíli jsme byli tou obětí my. A řítili jsme se těm špičákům střemhlav vstříc.

„Na co sakra čekáte? Řekl jsem chytit!" zařval znovu kapitán, což nás probralo a všichni se okamžitě chytili první pevné věci, kterou měli po ruce. Já jsem přiskočila k lodnímu zábradlí a pořádně ho obejmula oběma rukama.

V tu ránu se loď prudce naklonila, jak kapitán zatočil kormidlem a snažil se nás vymanévrovat pryč. Loď se sice začala otáčet, ale proud pod námi byl silný a táhl nás stále blíž a blíž.

Kapitán řval další pokyny a námořníci se opět rozeběhli po palubě, aby jeho příkazy splnili. Loď se dál kymácela ze strany na stranu, ale vypadalo to, že se konečně pomocí větru podařilo změnit náš směr a nejedeme teď napřímo do zátoky.

V tom ale nečekaně začal foukat vítr ze zcela jiného směru, který udeřil takovou silou, že vyškubl námořníkům lano z rukou. Celá plachta, do které se opřel, se rozvinula a prudce napnula na přesně opačnou stranu. Stožár, na kterém byla plachta napnutá, na několika místech zaskřípal a křupl.

Námořníci se snažili plachtu opět dostat pod svou kontrolu, ale to už se loď opět nahnula na opačnou stranu a stáhlo nás to zpátky do proudu vedoucí přímo na ostré skály.

Už, už to začínalo vypadat, jako že se jim podaří nepoddajnou plachtu a nepříznivý vítr zkrotit, ale vzápětí do, již tak dost popraskaného stožáru, narazil blesk.

Ozvala se rána jak z děla. Síla úderu roztříštila stožár na kusy. Z místa, kde do stožáru blesk udeřil, vytryskly jiskry ohně, které se společně s kusy dřeva rozprskly po celé palubě.

Já se na poslední chvíli stihla skrčit, aby mě nezasáhl větší kus dřeva, který mi prolítl nebezpečně blízko hlavy. Menším kusům jsem se ale vyhnout nezvládla. Tělem mi projela bodavá bolest, jak se mi malé ostré třísky na několika místech zahryzly do těla.

Horní část stožáru se zřítila na druhý stožár, na kterém byla roztažená plachta. Ten padající kus plachtu okamžitě roztrhl a řítil se dál dolů přímo na lidi stojící pod ním.

V těch pár vteřinách čirého pekla jsem viděla, jak dřevo a oheň nacházelo své cíle v lidech na palubě. Námořníci, vojáci, bylo to jedno. Všichni bez rozdílu padali k zemi s kusy dřeva zaraženými v hrudi, nebo popálení od ohně. Muž, stojící ke mně zády, se mi pod prudkým náporem zásahu dřeva zřítil pod nohy a já jen bezmocně vytřeštěnýma očima sledovala, jak mu přímo z oka ční zubatá tříska.

Plameny, které se rozlétly do všech koutů lodi, ale postupně ztrácely na intenzitě. Voda neustále se přelévající přes boky lodi je stihla uhasit dřív, než se mohly rozšířit a pohltit tak celou.

Zkáza ovšem byla dokonána ve chvíli, kdy loď do něčeho prudce narazila. S mým tělem to švihlo dopředu, až jsem se překlopila a přistála na něčem měkkém. Což, jak jsem s hrůzou zjistila, bylo tělo toho nebožáka s třískou v oku. V tom okamžiku jsem zvládla jen rychle naklonit hlavu na stranu, abych následně vydávila vše, co v mém žaludku zbylo.

Celý svět jsem najednou vnímala pouze napůl. Loď sebou škubala daleko více než předtím a každou chvíli s ní otřásl silný náraz a hlasitý zvuk tříštícího se dřeva. Rozmazaným pohledem jsem se pokusila najít horní palubu s kapitánem, ale po chvíli hledání jsem zahlédla jen opuštěné kormidlo. Ve stejnou chvíli jsem zahlídla i otevírající se dveře z podpalubí a strhaného Damiana, který se po čtyřech snažil vylézt schody.

V tom ale loď opět prudce narazila a se mnou to švihlo tentokrát směrem k lodnímu zábradlí, kde jsem se pořádně praštila do hlavy. Před očima se mi začala rozprostírat mlha. Všechny zvuky náhle utichly a já propadla do sladkého pocitu bezvědomí.

Pamatuji si pouze dobré záblesky obrazů. Nějaké dva velké tvory, jak se v dešti snášejí ke zničené lodi. Stíny pohybující se po palubě. Výrazné žluté oči, které na mě shlíží skrz temnotu. Pocit, že se vznáším. Pocit, že přestávám existovat. Tak takovéhle to je, když umíráte? Ten pocit bych nepřála nikomu zažít...