Podstata démona

Ty seš tady přes vodní magii - 40. část

Prvních pár hodin naší hlídky nás provázely nejrůznější zvuky linoucí se z tržiště probíhajícího na městském náměstí, ale jak se čím dál tím víc připozdívalo, život ve městě utichal, až se nakonec celé ponořilo do nočního klidu. Chvíli po té se začaly objevovat i hlídky, které měly na starost provoz městského osvětlení a zhasínaly světla na všech hlavním ulicích.

Když jsme si všimli, že světla na hlavních ulicích pohasínají, Damian zapálil svíci v naší lucerně, abychom nebyli v ulicích města úplně po tmě. Měsíc byl dnes schovaný za hustými mračny, která se tvářila, že z nich dřív nebo později začne pršet. Osobně jsem doufala, že to bez deště vydrží až do rána, ale ani ne deset minut na to se na město začalo snášet mrholení, které si svou přítomností vysloužilo akorát tak mé popuzené zavrčení.

„Pche a v tomhle tu jako máme blbnout celou noc jo?" bručela Olívie při pohledu na líně se nesoucí kapky vody z nebe. „Stejně nechápu, k čemu tu potřebujou mít tolik lidí. Na to prázdný město by jim hotově stačilo tak o polovinu hlídek míň."

„Nebruč pořád. Buď ráda, že děláme aspoň něco užitečnýho, než nás konečně pošlou na nějakou opravdovou misi." Drcnul do ní Damian, který jako jediný z nás neklesal na mysli a snažil se tak pozvednout i morálku naší skupiny.

„Jo, není nad to si uprostřed noci v dešti v úplně prázdný ulici připadat užitečně! Ještě, že tu jsem!" pochvalovala jsem si nahlas s nemalou dávkou sarkasmu, čímž jsem si vysloužila Olíviino zazubení, že stojím na její straně a Damianův povzdech, že jeho motivační proslov nemá absolutně žádný efekt.

Naše hlídka se neskutečně táhla. Studené mrholení nás štípalo na obličeji, oblečení nám nasáklo vodou a nálada klesla až na bod mrazu.

„Damiane sakra, tvůj démon přece ovládá vodu. Udělej s tím něco!" nadávala Olívie, zatímco drkotala zubama. S povzdechem jsem zavzpomínala na hřejivý suchý štít, který nás kdysi obepínal, když jsme měli za deště trénink s kapitánem Ezzardem. Ovšem šance, aby takový štít vytvořil někdo, jehož démon mu zatím nepředal ani kapku jeho magie, je takřka nulová.

„Co kdybys nekecala a radši použila svojí magii a tu vodu od nás prostě odtlačila?" zavrčel na ní Damian, kterému náš současný stav očividně také začal lízt na nervy.

„Já mám odtlačovat vodu? Ty seš tady přes vodní magii, ale já ji mám někam tlačit?!" Olívie se zastavila a dala si ruce v bok.

„Já tady budu přes vodní magii asi těžko, když mi ji můj démon odmítá poskytnout, takže velectěná, co kdyby ses přestala vztekat a prostě s tím něco zkusila udělat?!" Damian si stoupnul čelem k ní a přísahala bych bohu, že v tu chvíli vypadali jak dva rozzuření psi, kteří se po sobě co nevidět vrhnou.

Já jsem si jen unaveně protřela oči a pokračovala v pochůzce ulicí dál. Však oni se za chvilku udobřej a půjdou za mnou. Ostatně jako vždycky.

Procházela jsem ztichlou ulicí, kde tma s každým dalším metrem nabírala na intenzitě, jak jsem se vzdalovala od jediného zdroje světla, a kde jediné zvuky široko daleko, byla hádka těch dvou a ozvěny mých kroků v zablácené promáčené ulici. Zaposlouchala jsem se do jejich pravidelného rytmu a nechala se pohltit tou zvláštní melancholickou atmosférou, která se nesla vzduchem.

Došla jsem takto až na křižovatku, kde jsem se rozhodla zastavit a počkat, až se ti dva uráčej zakopat válečnou sekyru a pokračovat v naší společné hlídce. Ovšem když ani po několika minutách jejich hádka, která teda tady byla sotva slyšet, nebrala konce, jsem se s lehce zaťatými zuby obrátila zpět jejich směrem a jen s přemírou sebeovládání na ně nezařvala, ať si tohle nechaj na jindy, že jsou sakra na hlídce.