Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

34.

"Hajzle!" odplivl jsem si, když jsem se zvedl ze země. Oba jsme nevypadali právě nejlépe, jemu tekla krev z nosu a já měl natržený ret. On něco velmi podobného prohodil ke mě, já se ale otočil na patě a rychle se vrátil za Louim. Pořád tam seděl a byl smutný. Pomaloučku jsem se k němu přiblížil a položil mu dlaň na jeho ruce, abych ho náhodou nevyděsil.
"Jsem tady, Loui."

"Nemám ti něco přinést? Čaj nebo tak?" optala se mile. "Bude na mě, samozřejmě."
"Ne, děkuji, jsi moc milá, ale asi raději počkám na toho rváče," zasmál jsem se smutně a jen vyčkával. Doufal jsem, že na mě nezapomene a vrátí se pro mě. A stalo se...
"Harry!" vypískl jsem a hned se na něj vrhl. "Já se tak bál!"

Když mi to moje zlatíčko skočilo do náruče, byl jsem hned klidnější, že je v pořádku. Bál jsem se, jestli nebude polekaný, no vypadalo to s ním v pohodě.
"Promiň, zlato," šeptl jsem mu do vlásků a jemně jej hladil po zádech, abych ho uklidnil.
"Už je to dobré, nemusíš se bát. Promiň, že jsem tě tady nechal samotného."

Nechal jsem se od něj hladit a překvapivě jsem se i rychle uklidnil. Jen párkrát jsem zazmatkoval.
"Nejsi zraněný? Není ti nic?" zeptal jsem se pro jistotu. Nechtěl jsem, aby mu něco bylo jenom kvůli nějakému idiotovi.
"To nic, byla tady se mnou ta číšnice, dala na mě pozor." Přitiskl jsem se k němu ještě víc. "Ale můžeme už raději jít?"

"Ne, jsem v pořádku," šeptal jsem mu do ouška a rytmicky ho u toho hladil. Jenom jsem si olízl natržený ret a opatrně se na něj koukl, jestli je v pořádku.
"Jdeme." Opatrně jsem ho chytl za ruku a u odchodu kývl na číšnici, která se na nás usmívala.
"Promiň, že se něco takového stalo," smutně jsem kňukl a hladil ho palcem po jeho maličké ručce, kterou jsem držel v té své větší. "Už se to nestane, mrzí mě to."

Pomalu jsme opustili prostory kavárny. Venku mě ovanul jemný vánek větříku.
"Proč si to vůbec udělal? Museli jste se hned rvát?" kňukl jsem a víc se natiskl na jeho ruku. "Opravdu jsem se bál... Ale o tebe."

Když to řekl, musel jsem se nad sebou zamyslet. Opravdu jsem byl trochu výbušný.
"Promiň mi, červenko, jenom jsem ti slíbil, že už ti nikdo neublíží a tak jsem byl skutečně naštvaný, že se někdo opovážil na tebe sahat. A... já se s ním nechtěl prát, jenom to tak prostě bylo. Chtěl jsem mu dát jenom ránu, nic víc," vysvětloval jsem opatrně.

Poslouchal jsem, chtěl jsem to vědět. Celou dobu, co jsem seděl sám v té kavárně jsem přemýšlel, zda to vše bylo opravdu nutné.
"Oh, Harry," vzdychl jsem a na moment zastal, abych ho mohl ještě jednou silně obejmout. Potřeboval jsem ujistit, že je opravdu v pořádku a tady při mně.
"Ty hlupáčku jeden," zahihňal jsem se. "Jsi tak trochu zbrklý a výbušný, co? Potřebuješ se hodit do klidu... Co tě hodí do klidu?"

Byl tak roztomilý, jako skutečně koťátko. Spokojeně jsem ho stiskl a nechal ho hladit mě po zádech.
"Ty?" špitl jsem jemně a políbil ho na čelo. Přesně tohle jsem potřeboval, jeho klid a jemnou povahu. Miloval jsem jeho jemnou stránku, která mě hladila po duši.
"Budu už klidný, slibuju."

Já? Opravdu? Dost mě to překvapilo, ale i potěšilo, pohladilo to mou dušičku. Hned jsem kolem něj víc upevnil stisk a usmíval se jako blázen.
"To je dobře," pousmál jsem se nad jeho klidným tónem hlasu.
"To jsem opravdu rád," řekl jsem ještě a spokojeně vydechl. "Jen je mi líto, že to neskončilo nejlépe. Tak krásně to dnes začalo a pak se to tak pokazilo..."

"Nemysli na to, nic se nestalo. Budeme se tvářit, že jsem jenom upadl někde na chodníku, když jsem křivě šlápl," broukl jsem mu do ouška.
"Půjdeme domů? Začíná být tma," doplnil jsem, odtáhl se od něj a pomalu ho vedl zpět domů. Všude už byl klid a ticho a Loui byl opravdu klidný a to mě těšilo.

"A trochu i zima," zasmál jsem se, když mě vítr pohladil po tváři.
"Dobře, pojďme," usmál jsem se a s Harrym ruku v ruce jsme se vydali domů. Šli jsme potichu a užívali si ticho a zvuky přírody. Zřejmě jsme šli opět tím parkem, bylo to krásné.
Pak jsme ale, ani jsem si neuvědomil kdy, zastavili před mým domem. Máma nás vítala, jako bychom byli pryč celý měsíc, ne-li dýl.

Jeho mamka byla opravdový anděl. Ihned nás oba stáhla dovnitř a dala nám teplé kakao. No já už musel pomalu jít, abych dokázal ráno vstát do školy. Loui mě doprovodil ke dveřím a věnoval mi jednu sladkou pusu, kterou jsem mu samozřejmě opětoval.
"Vidíme se zítra ve škole, Lou. Dávej na sebe pozor," broukl jsem a políbil ho na čelo. Už když jsem nasedl do auta mi začala jeho blízkost chybět. No už teď jsem myslel na to, jak se půjdeme spolu koupat. Těšil jsem se jako malý, no měl jsem proč.

Škola teď byla s Harrym úplná báseň. Ve třídě jsem pořád seděl s Niallem, no čas mimo třídu, jako třeba když jsme měli možnost hrát na nástroj dle vlastní libosti a výběru, byli jsme spolu. Harry byl opravdu nadaný a jednou z něj bude velký a hodně známý hudebník.
Týden nám společně utekl jako voda, až nakonec přišel víkend a s ním i náš další společný výlet, který nám naštěstí máma povolila. Stačilo jen, aby Harryho víc poznala, což ani nebyl moc problém, jelikož byl u nás skoro každý den. Zdálo se mi, že si ho i oblibila. No teď byla u mě v pokoji a říkala mi, co všechno mi zabalila do baťohu. Byla moc hodná.
Po dlouhé chvíli, kdy pobíhala po mém pokoji, se domem ozval zvonek a já věděl, kdo právě přišel, takže jsem rychle seběhl schody (díky bohu bez jakékoliv újmy) a došel otevřít dveře.

Vd škole jsem se musel věnovat jak klukům, tak Louimu, ale celkem se mi to dařilo stíhat a byl jsem za to opravdu rád. No přišel víkend a já právě zaparkoval před Louiho domem. Když jsem ho uviděl ve dveřích, mé srdíčko změklo. Vyběhl jsem tři schůdky a objal mého kluka.
"Ahoj, broučku," šeptl jsem mu do vlasů a pohladil jej po zádech. "Připravený na výlet?"

"Jako nikdy," zasmál jsem se, když jsem se od něj na chvíli odtáhl.
"Tak jo, tady máš věci Lou," zaslechl jsem mámu za zády a tak jsem se otočil. V mých rukou se hned ocitl můj baťoch. "Užijte si to a dávejte na sebe pozor."

"Budeme, nemusíte se bát, pani Tomlinsonová," ujistil jsem ji a pomalu vedl Louiho k mému autu, kde jsem ho usadil hezky na místo spolujezdce a zkontroloval, zda je dobře připoutaný. Při tom jsem ho stihl i políbit na spánek.
"Těším se," broukl jsem, když jsem si sedl za volant a nastartoval.

"Já taky," usmál jsem se šťastně a zaposlouchal se do zvuku motoru. Moc jsem si jízdu autem s ním oblíbil.
"Kde to vlastně je? Je to moc daleko?"

"Míň než hodinka," broukl jsem a sledoval cestu, abych náhodou něudělal něco, co by nás mohlo přizabít. Když jsem se dostal na dálnici, položil jsem ruku na Louiho nohu a jemně jej hladil.

"To je dobře, už se nemůžu dočkat," zasmál jsem se a svou ruku položil na tu jeho na mém stehně. Pohodlně jsem se usadila a užíval si jízdu.
"I když mám trošku strach, ještě nikdy jsem tam nebyl. Ale vím, že si to s tebou užiju," pousmál jsem se.

"Budu se snažit tak moc, jak budu moct," broukl jsem a věnoval jsem se cestě. Loui klidně seděl a hrál se mi s prsty na ruce. Užíval jsem si jeho přítomnost.
"Těším se do vody. Ty taky? Víš vůbec plavat?" zeptal jsem se, abych ho náhodou nevzal do hluboké vody.

Harry měl opravdu obří ruce a mně se líbilo hrát si s nimi, zkoumat jeho pokožku. Zamiloval jsem se do něj nejvíc, jak jen to šlo.
"No... Moc ne... Rodiče mě to neučili, protože si mysleli, že bych se nevěděl moc orientovat v bazénu a utopil bych se," přiznal jsem potupně. Teď to určitě otočí a výlet se ruší. Jen jsem se modlil, aby to tak nebylo...