Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

2.

Celá parta jsme nakonec skončili v baru. Na stole jsme měli rozvrhy. Rozvrhy na hudební škole se celkem lišili od normálních. Měli jsme opravdu hodně volného času na zkoušení.
"Takže Li, my máme všechno stejně? Skvělě! Můžeme udělat to duo, co jsme chtěli už minulý rok," zasmál jsem se na něj a usrkl ze svého drinku.
"Kluci koukejte, tohle je ten nový kluk. Místní nicka Niall ho očividně provází po škole," zasmál se Jakob a posunul telefon do středu stolu. Koukl jsem na fotku Nialla a kluka, který stál za ním. Byl v mikině a slunečních brýlích, no venku nesvítilo slunce. Z toho jsem usoudil, že to bude nějakej pošuk.
"Další kluk s bohatým papínkem nebo se šikovnou pusou, který se k nám dostal jenom tak. Nic zajímavého."

"Tak jo Louisi, nechám vás ať se seznámíte. Niall tě doprovodí domů," řekla máma a dala mi ještě pusu na čelo.
"Knihy ti odvezu domů, neboj," zasmála se a už jí nebylo.
"Tak, když tady už nikdo není, provedu tě tu!" vypískl nadšeně Niall. S ním se opravdu nudit nebudu.
Ukázal mi, kde jsou učebny. I když jsem je neviděl, stačilo mi, že mi to řekl. Řekl mi, jaké učebny jsou, na co slouží, sem tam jsem s ním vešel dovnitř a prsty přejel po tabuli či lavicích, ve zkušebnách i po nastrojech. Byl jsem okouzlen.
"Moc ti děkuji, že jsi mě tu provedl a vše mi vysvětlil," usmál jsem a natočil k němu mírně hlavou. Snad jsem jen nevypadal hloupě a nekoukal někde jinde.
"To byla maličkost. Mohl bych si s tebou udělat fotku na instagram? Jedna ze sociálních sítí. Pokud ti to nevadí." Zněl nadšeně. Proč bych tuhle maličkost pro něj neudělal? Přikývl jsem.
"Děkuji!" hlas měl vyšší než předtím, usuzuji, že kvůli jeho radosti.
"Tak jo, to je vše, pojď, pomůžu ti domů. Od tvé mamky znám adresu, bydlím od vás jenom o ulici dál. Můžu tě zítra vyzvednout a půjdeme do školy spolu!"
Tak s tímhle klukem se tu opravdu nudit nebudu.

Spokojeně jsem se večer vrátil domů a hned šel do sprchy a následně do postele. Potřeboval jsem relax. Kluci skončili celkem spití a tak jsem každého z nich musel odvést domů, to byla těžká práce. Zítra mám první dvě hodiny Historii, takže uvidím i toho nového. To bude určitě takový ten typ řiťopicha. Co už. Má hlava se raději vrátila na oblíbené místo. K hudbě. S myšlenkou na mou nejnovější skladbu jsem usnul.
Den, do kterého jsem se vzbudil, se mi líbil. Venku svítilo sluníčko, ptáci zpívali a já vyskočil z postele s úsměvem a radostí. Seběhl jsem dolů, udělal si snídani a taky svačinu do školy. Rychle jsem se rozloučil s mámou a šel do školy, která na mě čekala. Na jednom rameni se mi pohoupávali housle na zkoušku mezi hodinama a na tom druhém taška plná zápisníků, notových papírů a taky jeden sešit na normální předměty.

"Tak jaké to bylo?" optala se mamka, ani jsem pořádně nezavřel dveře.
"Niall je fajn kluk. Určitě s ním bude legrace. Už teď se mi tam líbí mami!" Celým nadšením jsem až poskakoval, než mě máma zastavila.
"Klid," zasmála se. "Ale jsem ráda, že se ti tam líbí. Teď se pojď najíst."
Po večeři a sprše jsem se odebral do postele, již v pyžamu, které jsem měl na posteli. Ráno mě vzbudil budík. Sešel jsem dole na snídani, kterou mi máma udělala. Také běžela nahoru a nachystala mi oblečení a věci.
Svou mamku jsem miloval. Tolik toho pro mě dělala. Někdy jsem si připadal, že jsem jenom na obtíž, ale ona vždy řekla, že kdyby mě tolik nemilovala, tak to nedělá.
Dokonce pro mě přišel Niall! Takže dnešek začneme oba s úsměvem.

Ráno jsem se potkal jenom s Liamem, protože ostatní kluci měli nultou tělák.
"Dobré ráno, Li!" usmál jsem se a ťukli jsme si pěstmi.
"Dobré ráno, borče. Dnes jdeš zkoušet?" zasmál se, přičemž ťukl do mého pouzdra.
"Vidím, že ty taky," kývl jsem na to jeho. Ten jenom pyšně přikývl. Věděl jsem, že píše píseň, takže asi bude zkoušet tu.
"Pojď, jdeme ať koukneme na toho novýho."

"Dobré ráno můj nový spolusedící," přivítal mě vesele Niall.
"Tobě taky dobré ráno Nialle," zasmál jsem se a už jsem se, ani nevím jak, ocitl v jeho objetí. "Děkuji za přivítání."
"To nic nebylo, pojď, ať nepřijdeme pozdě," řekl rychle a už mě tahal za ruku někam pryč. Hůlku jsem si nechal doma, ale usuzuji, že jsme šli po chodníku, jelikož vedle Nialla jsem někdy slyšel projít auto. Vím, celkem odvaha věřit někomu, koho znám sotva den, ale jemu jsem opravdu věřil a proto zůstala hůlka doma, vzal jsem si pouze brýle. Mé šedivé oči prý nejsou příjemné.
Cesta nebyla dlouhá a Niall mi vyprávěl různé historky. Byl to skvělý kluk.

Oba jsme zalezli do třídy na hudební historii, kde jěště nikdo mně neznámí nebyl.
"Žeby se zdekoval po jednom dnu?" zasmál se Liam a vyskočil na lavici za mnou. Kolem nás se ihned udělal hlouček lidí, kteří se snažili nadvázat konverzaci. Já však pořád sledoval dveře, byl jsem zvědavý, jestli je to opravdu takový idiot, jak vypadal na té fotce. Má domněnka se nakonec potvrdila.

"Tak jo, máš skříňku naproti té mé, jak vidím na klíčku a jestli správně počítám," zahihňal se a opět mě někam táhl.
"Tady to je. Měl jsem pravdu!" Malinko jsem sebou trhl, když vykřikl. Natáhl jsem ruku. Skříňky byly dřevěné a šel do nich jenom klíček, jako do normálních dveří. Skříňky byli označeny čísly nahoře. Ale jakým číslem byla označena ta má, to jsem nevěděl.
Odemkl jsem si skříňku a vložil si do ní své věci, které jsem zrovna nepotřeboval. Vlastně jediné, co mi zůstalo byl sešit a pero, které beztak nevyužiju, ale bál jsem se si ty věci nevzít. Nechci vypadat jako slepec hned první den. Možná časem. Když si na mě lidi zvyknou...
Niall mě vedl do nějaké třídy, kde mě hned i usadil. Kolem se ozvalo šeptání a kdybych pořádně nastražil uši, určitě bych jim všem rozuměl. Můj sluch byl vyvinutější, než ten jejich. Ale odolal jsem.

"Opravdu vypadá jako idiot!" poznamenal Liam uštipačně a já jenom přikývl se stejným úšklebkem na rtech.
"Hej, Horane, máš nového pejska?? Kolikrát ti musel vykouřit?" vykřikl Liam a celou třídou se roznesl smích.
"Možná i něco jiného!" zasmála se nějaká holka kousek od nás.
"No opravdu...." Liam chtěl začít křičet jěště něco jiněho, než jsem ho stopl.
"Neponižuj se," zavrčel jsem a raději se sklonil nad rozepsanou píseň.

Jejich pokřikování mi nebylo vůbec příjemné. Nechci ani pomyslet na to, co by pokřikovali, kdyby i tady děcka věděli, že jsem slepý. Teď jsem byl rád, že jsem měl brýle, určitě se mi do očí tlačili slzy.
"Nic si z nich nedělej, jsou to kreténi. Neměli mě rádi už dřív. Promiň, že jsem ti to neřekl," promluvil ke mně tiše Niall.
"To nic, tohle chování mi není cizí," šeptl jsem. Jeho ruka se ocitla na mých ramenou.
"Hlavu vzhůru!" A taky jsem ji vzhůru dal. Ale ne kvůli Niallovi. Kvůli tomu chraplavému hlasů, který se mi několikrát ozval v hlavě jako ozvěna.
Je tady ten kluk ze včera...