31.

689 65 4
                                    

Loui se ihned nahl nad krabici. Viděl jsem, jak se natahuje po kousku, ale má ruka ihned chytla tu jeho, když jsem mu chtěl pomoct sebrat si kousek, no pak jsem od něj dostal jeden opravdu nehezký pohled.
"Okay, nemám ti pomáhat jako malému..."

Chtěl jsem to udělat sám! Nejsem malé dítě a to, že nevidím, ještě neznamená, že za mě musí všichni všechno dělat.
Vzal jsem si ten kousek a malinko zalitoval, jak jsem se choval. "Promiň. Jenom... Pořád se ke mně všichni chovají, jako kdybych nic sám nedokázal. Ano, s jistými věci někdy pomoct potřebuji, ale někdy už to všichni přehánějí."

"Já se jenom o tebe chci starat," zaskučel jsem a i tak mu opatrně podal kousek pizze.
"Nechci, aby jsi si něco udělal nebo tak," vysvětlil jsem a pohladil jej po tváři. "Navíc mi vůbec nevadí se o tebe starat."

Pomalu jsem ukusoval z pizzi a tiše naslouchal, jak se mi Harry přimlouvá. Musel jsem uznat, že to myslel v dobrém. A bylo to vlastně i celkem sladké.
"Já vím, ale neboj. Přece se mi nic nestane, když si beru pizzu z krabice," zachichotal jsem se.

"Co kdyby jsi si popálil prsty, hm? A co pak? Nebo kdyby tam bylo něco zapečeného, o co by jsi se mohl poranit?" zeptal jsem se vážně, no jemu začali cukat koutky. "No co, i to se může stát..."

Přišlo mi to legrační a roztomilé zároveň. Jakoby hledal nějaké výmluvy, jen aby se o mě mohl postarat.
"Harry, tak by se to stalo, to nevadí," zasmál jsem se a za jeho hlasem jsem se natáhl, abych ho mohl políbit na tvář. Jeho ruce se hned omotaly kolem mého pasu.

Když se sám natáhl k mým rtům, až jsem tomu nemohl uvěřit.
"No dobře, lásko," šeptl jsem, ale i tak jsem si usmyslel, že se o něj budu i tak starat! Prostě musím, on je sladká cukrová víla, které se nemůže nic stát.

No jo, sice jsem ho chtěl políbit na tvář, ale asi jsem to nějak neodhadl...
Lehce jsem se otřel o jeho rty, až mě to samotného překvapilo. Harry jen víc upevnil stisk kolem mě a já ho tedy políbil na rty. Poprvé...

Bylo to opravdu krásné. Hlavně, když si uvědomil, že to je v pořádku a pořádně se mi přisál na rty. Chtěl jsem se do toho opřít, no křehké telíčko, které jsem držel, mi v tom zabránilo.
"Máš dokonalé rty."

Srdce mi bušilo jako o závod a já se po chvíli odtáhl, abych se mohl vzpamatovat a nechat to srdíčko trochu vydechnout.
"Och, eh... děkuji? Nevím... co se na to říká?" zasmál jsem se nervózně.
"Já se ještě s nikým nelíbal," přiznal jsem se. "Ale bylo to krásné."

"Nemusíš na to říkat vůbec nic, červenko, jenom buď tady při mně," šeptal jsem mu do ouška a hladil jej po zádech.
"Je mi poctou, že jsem mohl být první," zasmál jsem se s úsměvem od ucha k uchu.

Posunul jsem se blíž k němu a Harry byl očividně také rád, že jsem u něj... Dle jeho slov a také úsměvu, který jsem slyšel z jeho hlasu...
"Mohl bys..." začal jsem trochu stydlivě, no jeho ruka na mých zádech mě trochu posmělila. "Mohl bys mě políbit, ještě jednou?"

"Pro tebe cokoliv, princezno," šeptl jsem se šťastným úsměvem na rtech. Bylo to tak úžasné, když on sám chtěl víc. Rozhodl jsem se, že mu dopřeju další polibek a tentokrát pořádný. Jemně jsem mu vzal tvář do dlaní a věnoval mu dlouhý procítěný polibek.
"Miluju tvoje rty."

Cítil jsem, jak se jeho dokonalé rty ocitly na těch mých, pomalu se pohybovaly a já si to plně užíval. Jeho ruce se objevily na mých tvářích a já se víc natáhl za jeho rty. Nakonec jsem byl na kolenou a natahoval se krkem za Harrym. Ruce jsem položil na ty jeho a pohladil je.
"Já ty tvoje taky," pousmál jsem se.

Když jsme se od sebe odtáhli a já otevřel čoi, nic krásnějšího jsem snad nikdy neviděl. Vlasy měl na všechny strany a rty jemně opuchlé. Byl nádherný.
"Kdyby jsi se teď viděl," vydechl jsem a políbil ho na čelo. "Kdokoliv na Zemi mi teď může závidět."

"Podle mě mám štěstí, že se nevidím," zasmál jsem se tiše a rukou si prohrábl vlasy. Mohl jsem si domyslet, že byli na všechny strany.
"Proč myslíš?" zeptal jsem se ho.

"Protože jsi nádherný," zašeptal jsem a pohladil ho po tváři, která byla maličko rudá.
"Nic hezčího jsem nikdy v životě neviděl," přiznal jsem a jemňounce jej hladil palcem po jemně rudém líčku.

Přivřel jsem oči nad tím příjemným pocitem, který se mi rozlil v hrudi a nechal jsem se jemně hladit po tváři.
"Ale, Harry," zamumlal jsem a objal ho rukama kolem krku. Pořádně jsem se natiskl na jeho hruď a užíval si ten moment, když si mě na sebe opatrně stáhl a objetí mi opětoval.

Celkem jsem se bál si ho na mě víc přitisknout, no když to udělal sám, přestal jsem se bát a vyhodil si ho do klína.
"Jsi lehký jako pírko," pousmál jsem se a jemně jej hladil, kam jsem dosáhl... a samozřejmě jenom tam, kde jsem mohl.

Pousmál jsem se. Jeho velké dlaně mi jezdily po zádech a hladily mě. Kde tam mě pohladil i po bocích a vláscích. Bylo to velice příjemné.
"To je dobře, ne?" zasmál jsem se. "Alespoň nejsem těžký a můžu se na tebe takhle tisknout."

"I kdyby jsi byl těžký, mohl by jsi při mně dělat, co by jsi jenom chtěl," šeptl jsem spokojeně a sklouzl rukou na jeho bok, kde moje ruka taky zůstala.
"Ty se můžeš tisknout jakkoliv chceš," šeptl jsem mu a koukl na hodiny. "Ale za chvíli musíme jít spinkat, broučku."

Pousmál jsem se a natiskl se na něj ještě víc (jestli to vůbec ještě víc šlo). Užíval jsem si jeho přítomnost, hlavu jsem měl položenou na jeho rameni.
"Prooooč?" zeptal jsem se táhle a hned na to si dlouze zívl. "Mně je takhle dobře. Nechci jít spát."

"Můžeme spinkat i tady," broukl jsem a pohodlněji se položil na polštáře, abych ho měl pořád při sobě a mohl ho hladit.
"Jsem rád, že ti je se mnou dobře, protože mám pocit, že si tě ani nezasloužím," zašeptal jsem jemně a políbil ho na tvář.

"Můžeme si vybrat. Máme tady postel, matraci... I když, ty jsi říkal, že chceš být na koberci a sám..." zasmál jsem se nad tím.
"Ale moc rád bych spal ve tvém objetí, jestli tedy můžu," pípl jsem.
"Proč si myslíš, že si mě nezasloužíš?" podivil jsem se.

Na chviličku jsem ho pustil, abych mohl zamknout jeho pokoj, protože jsem nechtěl, aby nás tu jeho máma načapala.
"Řeknu ti to zítra ráno, dobře? Teď už spi, je moc hodin," šeptl jsem mu jemně do ouška a oba nás přikryl dekou, která voněla po něm.
"Sladké sny, červenko."

On zamknul? Kvůli mámě? Páni, ten myslí snad na vše...
Natáhl jsem k němu ruky (tedy doufám, že k němu) a čekal na objetí. Toho se mi naštěstí dostalo a byl jsem přitisknut na jeho velkou hruď.
"A chceš zůstat tady? Ta postel by byla pohodlnější, ne?" šeptl jsem už ospale. Teplo jeho náručí a deky mě uspávalo.

"Nechtěl jsem rušit tvůj prostor," šeptl jsem, no když jsem slyšel, jak kňoural, zvedl jsem si ho do náruče, položil jej na postel a přitáhl si ho na hruď.
"Teď už spinkej, princi," hladil jsem ho po zádech a vláscích, aby se cítil bezpečně.

Užíval jsem si tu změnu prostředí, ve kterém jsme se chystali strávit noc. Postel byla nejlepší řešení a vešli jsme se do ní oba dva.
Spokojeně jsem se víc přitiskl na jeho hruď a zavřel oči.
"Dobrou noc, ty můj rytíři," šeptl jsem a odplul do říše snů užívajíc si bezpečí jeho objetí.

Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat