11.

750 72 5
                                    

Tu zprávu jsem dlouho nechápal, proč se toho tak bojí.

H.Styles_: Hej hej Blue, klid dobře? Klid. Všechno je v pořádku. Určitě se s tebou nepřestanu bavit. S takhle skvělým klukem jenom proto, že by si měl křivý nos nebo něco takového...? Určitě ne. Krása je možná taky důležitá, ale takhle milý kluk jako jsi ty určitě ošklivý nebude.

Blue644: Je to hodně složité. Nechci tě odradit. Ale po tomhle by sis se mnou už rozhodně nepsal. A toho se právě bojím. Ani ne za týden jsem si na tebe tak moc zvykl, že to snad ani víc nejde!

H.Styles_: Juuu! Ty jsi poklad. A já to respektuju. Když nechceš, nebudu tě do toho tlačit, dobře? Máš tolik času, kolik chceš. Zatím si můžeme psát, okay?

Nechtěl jsem ho vylekat. Chtěl jsem, aby se cítil dobře. Dobře se mnou a možná jednou i při mně.

Blue644: Moc mi na tobě záleží a děkuju <3

Byl tak hodný! To snad ani nepsal on! I když jsem věděl, že jo... Za ani ne týden jsem k němu tak moc přilnul!!

Takhle to šlo den za dnem, týden za týdnem a měsíc za měsícem, až nastal čas mého recitálu v divadle. Zval jsem Bluea tak dlouho, až nakonec souhlasil, že asi přijde. Pořád jsem nevěděl, kdo to je, ale i vědomí, že tam možná bude a bude slyšet mou hudbu, mě tešilo.
Koukl jsem do zrcadla v šatně a upravil si smoking. Koncert měl trvat dvě hodiny a měl jsem v plánu jak hrát na piáno, tak na housle a nakonec zpívat. Zpívat pro něj.

Dny plynuly a s nimi mé city k Harrymu nabíraly na velikosti. Bylo přímo nemožné, že jsem tohle někdy k někomu cítil, ale stalo se. Niall tvrdí, že je to láska a já mu věřím.
Právě nás oba usadil do (prý) velké sály, abychom si poslechli recitál, kde měl Harry účinkovat. Nejdřív se mi moc nechtělo, neměl jsem chuť, ale Harrymu se prostě nedá říct ne... Oba jsme už seděli na židlích, když se začal příhovor ředitele.

Ředitel si odklepnul jenom to svoje a já vyšel na pódium. Všichni se roztleskali a já se uklonil, ředitel mi podal mikrofón a přenechal pódium.
"Tento koncert bych chtěl věnovat jedné osobě, na které mi opravdu záleží. Snad je tady a snad mě slyší. I kdyby však ne, doufám, že si můj koncert dnes užijete."

Netrpělivě jsem čekal na Harryho výstup a když konečně promluvil, zatajil se mi dech. Nemohl jsem tomu uvěřit, on mi věnoval celé své vystoupení?! Páni! Opřel jsem se o sedadlo a zaposlouchal se do prvních tónů piána.

Začal jsem piánem, mými nejoblíbenějšími skladbami, které jsem si mohl užít. Pak jsem pokračoval s houslemi. Doufal jsem, že mě vidí, že sedí někde v jevišti a možná se na mě usmívá. Hrál jsem nejlíp, jak jsem mohl.

Nemohl jsem si pomoct, ale jeho skladby, které hrál, mi přišli tak dokonalé. Jakoby je hrál jenom pro mě (což asi i hrál). Hrál procítěně. Dokonale! Jemné tóny piána a po nich tóny houslí však vystřídal jeho hlas v mikrofonu a mě se zatajil dech.

Zpíval jsem pro něj, po mého chlapce, kterého jsem neznal a ani jsem nevěděl, jak vypadá, ale věděl jsem, že pro mě znamená hodně. Víc, než kdo jiný, cítil jsem k němu víc, než jsem kdy cítil k někomu jinému. Byl pro mě záhadou, byl pro mě múzou a něčím úžasným, co jsem nemohl z části pochopit, i tak jsem to nějakým způsobem miloval. Ale můj čas na pódiu uplynul, koncert skončil a já se klaněl divákům.
"Děkuju vám všem. Moc pro mě znamená, že jste přišli. Přeju vám všem nádherný večer!"

Na konci jsme mu všichni začali tleskat. Někteří se i stavali ze sedaček, jak mi Niall později říkal. Také jsem se postavil a tlaskal mu. Když už bylo po všem, šli jsme s Niallem na toaletu.

Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat