Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

3.

"Dobře," sklapl Niall a raději si sedl za mě a připravil si věci na hodinu. Sice jsme byli parta, ale na vzdělání jsme si zakládali a bylo důležité, aby nikdo z nás nezaostával. Jedna nána si ale nedala pokoj.
"Bože ty tady ani nemáš co dělat! Koukněte jak vypadá a ty brýle? Myslíš si, že jsme ve filmu?" vykřikovala a smála se jako káča. Jedna věc bylo, když se smál Liam, já nebo někdo jiný, kdo na to měl právo, ale tahle káča si místo na téhle škole opravdu vykouřila a i to pravděpodobně špatně, protože procházela na čtyřky.
"Sáro, drž hubu," uzemnil jsem ji klidně, než se na mě obořila.
"Stylesi, ty si ho zastáváš? Jako proč?" zapištěla a zmateně koukala na své myši kolem sebe.
"Nezastávam, ale i kdyby byl totální idot, bude na tom pořád líp než ty, takže nejdřív si najdi někoho, kdo je na tvé úrovni a až pak někoho, komu se můžeš smát."

Jeho hlas jsem si pamatoval ze včera dost jasně, ale takhle naživo byl ještě lepší, než když jsem si ho jenom vybavoval v mysli před spaním. Byl dokonalý. Dělal mi husí kůži a v duši přinesl i mírný klid, kdy jsem přivřel a malinko se pousmál. Niall si mě asi všiml, jelikož překvapením utichl.
"Je ti dobře?" optal se nedůvěřivě.
"Nejlíp jak se jen dá." Opět ticho. Škoda, že ho nevidím, celkem by mě zajímalo, jak se tváří.

Sára nakonec zmlkla a pak už zvonilo a do třídy vešel profesor Klark. Mladý učitel, který mě učil i minulý rok a já ho měl celkem rád.
"Tak studenti, vždyť to znáte! Je první den, dáme si film a oddech, co vy na to?" navrhl nadšeně, až jsem se musel ušklíbnout.
"Tak tedy, beru to jako ano! Co si koukneme? Navrhoval bych tohle," poukázal kurzorem myši na jeden z filmů, konkrétně Titanic - jeho oblíbený. Hned jak se film pustil jsem se otočil k Liamovi, ten ale hrál hry na mobilu a tak jsem raději pokračoval v dělání mé skladby.

Tahle hodina mi byla celkem nepříjemná. Ne jen, že se měl koukat film, ani jsem nevěděl o jaký film vlastně jde. A film bez komentáře pro nevidoucí není nic moc...
Povzdechl jsem si a raději si dal ruce na lavici, sundal si brýle a zavřel oči. Beztak nic nevidím, tak v tom rozdíl není. Jenom si nebudou šeptat o mých očích.
Niall mi řekl, že jde o film Titanic. Už jsem o něm slyšel, ale s mámou jsme ještě neměli čas, abychom si ho pustili. Alespoň jsem se zaposlouchal.

Pod nosem jsem si broukal skladbu, kterou jsem psal. Už jsem byl skoro u konce, ten mi však pořád neseděl. Nevěděl jsem jak to ukončit. Chybělo mi pár not, ale já nemohl přijít, které tam dát a jak skladbu dokončit.
"Sylesi, ukažte na čem děláte," usmál se na mě profesor a rukou mi ukázal, ať jdu k němu. Sebral jsem si notový sešit a podal mu ho.
"Och, vy víte, že tohle si neumím poskládat, zanotujte mi něco. Spolužákům to určitě nebude vadit," koukl na celou třídu, která začala kroutit hlavami, že ne. Sedl jsem si tedy za piáno a zahrál první noty a začal zpívat.
"Just stop your crying
It's a sign of the times
Welcome to the final show
Hope you're wearing your best clothes
You can't bribe the door on your way to the sky
You look pretty good down here..." zaspíval jsem skoro celou písničku... až na konec, který jsem pořád neměl.

Zaposlouchal jsem se do filmu, který mi chvílemi nebyl jasný. Naštěstí, když se na mé tváři objevilo zamračení způsobeno nechápáním, Niall mi vysvetlil, co přesně se tam děje. Ne všechno jsem si věděl představit, ale jeho ochota byla dech beroucí. Najednou se ale film vypnul a já nechápal proč, no i to mi Niall řekl proč.
"Harry jde hrát na piano," jeho hlas byl malinko otrávený.
"Kdo je Harry?" šeptl jsem otázku.
"Ten kluk, co včera hrál na housle před celou školou," vysvětlil. Hned jsem si sedl a doširoka otevřel oči. Pak jsem si to uvědomil a opět zavřel je.
Třídou se roznesly první tóny piána a za tím jeho hlas, který zpíval písničku. Bylo to opravdu nádherné. Všichni jsme mu na konci, i když ten ještě neměl, zatleskali.

Na potlesk jsem jenom zavrtěl hlavou a zvedl se od piána, pohled mi padl na Nialla, který na mě zíral, skoro mě propaloval pohledem.
"Na nedokončenou písničku se netleská," zasmál jsem se a přejel po celé třídě pohledem. Všichni krom Horana a toho nového se usmívali a byli spokojení. Ten nový měl hlavu v dlaních, asi byl unavený nebo jsem mu nestál za pozornost a Horan se šklebil. Jěště, že zazvonilo na konec dvouhodinovky.
"Žárlíš, Horane? Pokud ano, tak na sobě pracuj, možná ti to taky jednou půjde."

"Proč mu tleskáš?" divil se Niall.
"Neslyšel si jak krásné to bylo?" divil jsem se také. Nechápu, jak to, že neocenil tu krásu.
"Píseň možná byla pěkná, ale charakter toho kluka se mi určitě nezamlouvá," zavrčel tiše.
Nechápavě jsem se na něj podíval. Teda doufám, že na něj. "Jak to myslíš?"
Niall se pohnul na stoličce a ruce si položil na lavici. Slyšel jsem to. "Harry Styles není hodný člověk. Má svou partu, je úspěšný a myslí si o sobě, že je pán světa." Jeho hlas byl plný hněvu. Že by byl opravdu člověk, co napsal něco tak krásného, takový? Tvář jsem si dal do rukou v odmítnutí. Ale když k nám přišel a tohle ze sebe vypustil, začal jsem Niallovi věřit.
"Pane bože," šeptl jsem těsně před zvoněním. Nahmatal jsem na lavici brýle, sešit a propisku a díky Niallovu navigování jsme vyšli ven ze třídy. Na chodbě jsem měl problém, abych do někoho či něčeho nenarazil.

Běžel jsem do zkušebny, abych mohl psát dál. Svou partu jsem měl opravdu rád, ale nejraději jsem byl sám a skládal nebo hrál. Pro sebe, ale i pro celý svět.
"Kurva, Stylesi, mysli!" zařval jsem po dvou hodinách hraní a zpívaní a naštvaně praštil do kláves. Nakonec jsem jenom zaklapl klaviaturu a pobalil si věci. Dnes mě čekala poslední hodina a to konkrétně teorie, která proběhla rychleji, než jsem si myslel. Po škole jsem počkal Liama, který mě dovedl až domů, kde jsme se rozloučili.
"Vypadáš podrážděně Hazzo, oddechni si," zasmál se nakonec a ťukli jsme si pěstmi na pozdrav. Když jsem se však vrátil do pokoje a zapl počítač, na ploše mi svítila jedna nová zpráva.

Od skončení dějin už byl Niall klidnější. Přisuzoval jsem to tomu, že dnes už s Harrym nemáme mít žádné hodiny. Měli jsme ještě dvě a pak jen volno na zkoušení. S Niallem jsme zalezli do jedné z mnoha zkušeben. On si vzal kytaru a začal si hrát. Zaposlouchal jsem se do jemného zvuku strun, když se jeho prsty po nich pohybovali. Byli jsme tam sami a tak jsem dokonale slyšel každý jeden tón. Já na nic nehrál, jenom jsem si lehl k Niallovým nohám a poslouchal. Bylo to více než jen uklidňující.
Po škole mě, již s hlasem plným štěstí, doprovázel Nialle. Doma jsem si vzal do ruky můj speciální telefón. Zavřel jsem se v pokoji a stiskl tlačítko pro vyhledávání.
"Harry Styles," řekl jsem do mobilu. Našlo několik sociálních sítí, než jsem si jendu vybral. Rozhodl jsem se mu napsat. Sám nevím proč.
"Tvoje hudba je skvělá. Je z ní slyšet, jak se do ní pokaždé vcítíš. Je to malý odraz tvé duše," nadiktoval jsem. Než bych to na těch tlačítkách naťukal, trvalo by to dlouho. Mobil mi to správu přehrál a já ji pak odeslal.