Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

22.

Když jsem do obýváku vešel i s hrnky, Loui si opatrně ohmatával gauč. Vypadal rozkošně. Položil jsem oba hrníčky na stůl a sedl si kousek od Louise.
"Nevím, jak to ošahávání probíhá," zasmál jsem se a Niall po mě hodil polštář. "Máš volnou ruku."

Otočil jsem se za Harryho hlasem. S úsměvem a poděkováním jsem ruku opatrně zvedl až k jeho tváři, za ní následovala i ta druhá. Pomalu jsem rukama přejel po obrysu jeho obličeje, palci jsem ho pohladil po tvářích. Měl ostře řezanou čelist. Prsty jsem přejel přes jeho nos, krásně rovný. Prohmatal jsem si jeho obočí, jemně přejel po jeho víčkách a u rtů mi zahořely tváře.
"Jsi určitě nádherný," řekl jsem a skousl si ret.

Bylo to, jako kdyby mi po tváři tančili motýlci. Bylo to opravdu příjemné.
"Aww, tohle bylo příjemné," zasmál jsem se a pak, když mě pochválil, tak mi malinko zrudly tváře.
"Ooo, tak to slyšet od někoho, kdo mě nevidí, musím brát jako veliký kompliment. Ale ani vy nejste vůbec k zahození, pane Tomlinsone," broukl jsem se smíchem a cvrnkul mu do nosu.

"Oh, tak to děkuji, asi," broukl jsem zpátky a pocítil zase teplo v mých tvářích. Slyšet to od někoho, jako je Harry, zahřeje při srdíčku. Vlastně jsem ani nikdy nedoufal, že mi něco takového řekne.
"Škoda, že tě nemůžu vidět," vypadlo ze mě šeptem.
"No nic, jaký film chcete skouknout?" zeptal jsem se a natáhl ruku, abych našel a vzal si hrnek s čajem.

"Opatrně, je horký," vyděsil jsem se. On se jenom zasmál ponad okraj hrníčku a Niall taky.
"Okay, chápu, neumusím na tebe dávat pozor. Jsi dost starý. Ale i tak budu dávat pozor, smůla," zasmál jsem se a opatrně rozložil gauč. Niall si sedl kousek od nás i s kýblem popcornu, který jsem donesl s čajem. Já si opatrně přitáhl Louiho k sobě a sledoval film, který se rozběhl na obrazovce.

Byl tak krásně starostlivý, vážil jsem si jeho péče, ale někdy jsem si uměl poradit i sám.
Poručili mi, ať se postavím, pak už jsem jen slyšel nějaké bouchání a když jsem si opět sedl, gauč byl větší! Wow!
Harry si mě k sobě přitáhl a popravdě, film jsem moc nevnímal. Užíval jsem si jeho přítomnost, jeho krásnou vůni.
"Na co se to vlastně díváme?" optal jsem se.

"Všechno nebo nic, taková komedie. Celkem romantická, Niall už usnul," zasmál jsem se potichoučku do jeho ouška a víc si ho k sobě přitáhl. Byl tak maličký. Skoro jako do dlaně.
"Takhle to je fajn, ne?" broukl jsem s úsměvem. "Hezky ti voní vlasy. Jaký máš šampón? Jablka? Možná...?"

Tak název bych věděl, ale jelikož jsem neposlouchal zvuky z televize, oč tam jde nevím...
"Ten dokáže usnout i ve škole," zahihňal jsem se.
"Jo, takhle je to fajn. A jak jsi zjistil, že je jablkový? Máš snad vyvinutý čich jako já?" ušklíbl jsem se. Byl jsem mile překvapen.

"Myslím, že tak dobrý jako ty ho nemám, ale aspoň malinko dobrý ho mám," pousmál jsem se a zabořil mu nos do vlasů.
"Jablka tam cítím stoprocentně. Možná i nějaké bylinky. Ale voní skvěle," broukl jsem a položil si jeho hlavu na můj hrudník. "Může být?"

"Takhle je mi dobře," pousmál jsem se a vdechoval jeho vůni.
"Ty taky nevoníš špatně. Opravdu hezky voníš. Máš nějakou speciální voňavku?" zeptal jsem se. Když ale nastalo ticho a Harry neodpovídal, ztuhl jsem. Asi to nebylo vhodné. "Promiň, neměl jsem se ptát."

"Ne, ne, to je v pořádku, jenom... nic nepoužívám, tak mi přijde divné, že ti voním. Takže buď je to moje normální vůně, nebo aviváž mé mámy," zasmál jsem se a položil mu ruku do vlasů. "Ale nic si z toho nedělej. Asi máš opravdu citlivý čich."

Chvíli jsem byl ticho a jen se nechal hladit jeho dlouhými prsty.
"Aviváž znám, tohle budeš asi ty," pousmál jsem sem, malinko jsem zvedl hlavu a potoočil ji k té jeho. Nos jsem zabořil do jeho krku a nadechl jsem.
"Jo, to ty tak voníš," řekl jsem spokojeně.
"Promiň, že tě takhle očichávám," uvědomil jsem si a odtáhl se od něj.

"Je to roztomilé," zasmál jsem se a rty mu věnoval menší polibek na vrcholek nosu.
"Když ti voním, jenom si mě očichávej jak jen chceš!" šeptl jsem nakonec a pohodlněji se uložil, abych mu nebránil v tom, aby si mě tedy očichal.
"Když ti voním, to je jako kdybych se ti líbil, kdyby vidíš, ne?"

Spolu se mnou se upravil a já měl nos hned na jeho krku. Bylo to skvělé, měl jsem přístup k jeho krku!
"Cítím se ale jako pejsek," zachichotal jsem se a pořádně vdechl jeho vůni.
"No, eh... asi jo," pousmál jsem se.

"Spíš jsi takové šťeňátko," šeptl jsem mu do ouška.
"Mně to nevadí. Když si to užíváš, mně to opravdu nevadí," dokončil jsem a jenom jsem obtočil ruku kolem jeho pasu. "Jen mi tady neusni jako Niall."

"Při tvé krásné vůni ti to nemůžu slíbit," zachichotal jsem se a pohodlně se na něm uvelebil.
Moc dobře jsem si uvědomoval jeho ruku na mém pasu a měl bych mít asi malinký strach, ale nemám, je mi to příjemné. Moc příjemné.

"Nebudeme to přeháňet, okay?"zZasmál jsem se, až jeho hlava na mém hrudníku několikrát poskočila.
"Promiň," doplnil jsem a opatrně ho pohladil. "Co všechno teď vnímáš?"

"To nic," šeptl jsem a spokojeně se přitulil k jeho hrudi.
"Proč se ptáš?" Divil jsem se, ne že ne. Nebylo možné, aby se mě někdo něco takového zeptal, aby se někdo o mě tak zajímal, či se zájmem staral. Byla to změna oproti mé staré škole a životu doteď.

"Chci vědět, jak vnímáš svět. Zajímá mě to. Žiješ ve světě, který není zkažen pohledem na odporný svět. Žiješ ve světě hudby a zvuků. Musí to být zajímavé, proto se ptám," pousmál jsem se a ťukl mu prstem po nose.

Chvíli jsem byl ticho, neschopen ani jednoho slova. Harry o mém postižení mluvil jinak než ostatní.
"Tohle je zvláštní. Vždy o mém postižení lidé mluvili opravdu hnusně. A teď, najednou... ty o tom mluvíš jako o daru," šeptl jsem. Nepřišlo mi vhodné to říct nahlas, sám nevím proč.
"Ale k tvé otázce, je to zvláštní pocit. Všechny smysly mám víc vyvinuté než ostatní, víc vnímám okolí, i když nevidím. Nejlepší však jsou slyšet mým slechem tóny hudby z piána. Ta melodie a tón jsou dechberoucí. Už jsem si časem zvykl, že některé věci slyším hlasitěji než ostatní, ale aspoň se díky nim dokážu orientovat.... Ano, můj svět je zajímavý."

Poslouchal jsem ho se zatajeným dechem. Muselo to být opravu jiné, než můj život.
"Můžu si půjčít tvou ruku?" usmál jsem se a opatrně posouval jeho jemné prsty po konturách mého obličeje. Jeho prsty se jemně třásli. Přisuzoval jsem to jeho obavám.
"Co cítíš?"

Bál jsem se, co chce dělat. Nevidět je někdy prokletí, pokud se nemáte čím jiným orientovat.
Moje ruka přistála na jeho tváři, prsty mi běhali po jeho pokožce a v uších mi zazněla jeho otázka.
"Já..." polkl jsem, "... cítím, hebkou pokožku, hádám, že od nějakého krému nebo jiného přípravku. Taky ses asi pár dní zpátky holil, protože už ti pomalu začíná rašit malinké strniště." Nevím, zda je to to, co chtěl slyšet, ale tohle jsem podle doteku cítil.

Musel jsem se zasmát, měl pravdu.
"Jsi Sherlock!" pousmál jsem se a jeho ruku pomalu přesunul na mé vlasy. Bavilo mě, jak se tvářil a byl jsem zvědavý, co řekne.
"A jo, holil jsem se asi dva dny zpátky. A asi musím zítra znovu."

"To bys mohl," zasmál jsem se, když jsem přejel rukou po jeho strništi ještě jednou a popíchalo mě.
"A vlasy máš taky jemné. Ty na ně používáš i balzám, že jo?" ušklíbl jsem se.

"Dobře, dobře, už stačí nebo jěště zjistíš, jakou zubní pastu používám a to už by bylo na mě moc," zasmál jsem se a ruku z mých vlasů mu opět položil na místo, kde byla předtím.
"Možná jindy, šedoočko," broukl jsem a má ruka se přesunula na jeho zádíčka.

"Úprimně, to je moc i na mě, nechci to vědět," zasmál jsem se. Jakou pastu používá vědět ani nechci, nač taky...
"Mám ty oči šedivý moc?" optal jsem se.
"Vždy mi mamka říkala, že když jsem byl malý, měl jsem je krásně modré, ale časem se z nich modř vytratila a nahradila ji šeď. Někdy se v nich prý slabá modrá zaleskne, ale jsou šedé. Taky proto jsem ti tehdy napsal, že je mám modré."

"Nejsou úplně šedivé, spíš po okrajích šedivé a ve středu modré, ale jsou kouzelné," doplnil jsem, aby si snad nemysel ,že se mi jeho očí nelíbí.
"Pořád mě fascinuje, jak maličký jsi. Skoro bych si tě skryl do dlaně a nikdy nepustil," broukl jsem mu do ouška, ale byla to pravda, byl opravdu malý a rozkošný. Nemohl jsem z něj spustit oči.