Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

32.

Upřímně? Takhle dobře se mi nespalo už dlouho. Ráno mě však probudili jemné prsty na mé tváři, které mě jemně hladili a zkoumali můj obličej. Když se dostali až k mým rtům, opatrně jsem je políbil, no Louiho to asi vyděsilo, protože prsty odtáhl a mírně vypískl.
"Dobré ráno, červenko."

Spalo se mi opravdu hezky, tak dobře se mi snad ještě ani nespalo. Probudil jsem se dřív než Harry a tak jsem toho využil. Prsty jsem se rozhodl prozkoumat jeho obličej. Nikdy se doteku jeho kůže nenabažím. A jeho rty byly tak měkké! No pak mě na prsty políbil a to mě vylekalo.
"Promiň, asi jsem tě vzbudil," šeptl jsem omluvně. "Dobré ráno. Spalo se ti dobře?"

"Vůbec mi nevadí, že jsi mě vzbudil," pípl jsem a znovu políbil jeho prsty. Skrz žaluzie dovnitř pronikaly paprsky ranního sluníčka.
"Spalo se mi skvěle," šeptl jsem mu a jemně jej líbl na tvář na dobré ráno. "Nejlíp jak mohlo."

"To jsem moc rád," usmál jsem se šťastně a nechal ho, ať mi pomalu líbá prsty a pak i hřbet ruky. Bylo to roztomilé a krásné.
"Mně se taky spalo krásně. Ve tvém objetí se mi líbí ze všeho nejvíc," dodal jsem upřímně a natáhl se, abych ho políbil na tvář.

"To rád slyším," ušklíbl jsem se a políbil jej na rty.
"Přes noc jsi zkrásněl," broukl jsem a pohladil jej po zádech, kde jsem měl ruku.
"Myslím, že bychom se ale měli jít ukázat tvojí mámě, aby věděla, že žijeme. A že jsem ti nic neudělal."

"Ale nepřeháněj," zasmál jsem se a po tom komplimentu sklopil hlavu, ať nevidí, jak rudnu. V jeho přítomnosti se mi to dělo nějak často.
"Jo, máš pravdu, pojďme," zasmál jsem se a pomalu vstal. Za pomoci Harryho jsem překročil matraci na zemi, společně jsme odemkli a vyšli ven. Z kuchyně se už linula krásná vůně, což mě trošku překvapilo.
"Mami?"

"Dobré ráno!" usmála se jeho máma, když se otočila k nám i s talířkem čerstvých toastů.
"Dobré ráno, paní Tomlinsonová," usmál jsem se na ni taky a sedl si společně s Louim k stolu.
"Tak Harry, jak se ti spalo?" zeptala se ihned.
"Opravdu skvěle," odvětil jsem a pod stolem chytil Louiho za ruku.

"To jsem opravdu ráda. I když si mě večer překvapil," zasmála se máma a pořád něčím bouchala. Odhadoval jsem, že s nějakými skleničkami, možná nádoby s nutelou či džemem. Ale nebyl jsem si jistý. Chvíli jsem se mračil a uvažoval nad tím, čím to tříská, no Harryho ruka mě donutila se usmát.

"Včera večer to bylo trochu narychlo," zasmál jsem se a z talíře sebral jak sobě, tak i Louimu dva toasty.
"Lou, dávej pozor, aby ses nepopálil," šeptl jsem mu a jemně nasměroval jeho ruku k talířku před ním.

Jako... nemám rád, když mi lidé pořád jenom pomáhají, nebo se o to alespoň snaží, jako bych byl malé dítě. Ale teď jsem byl Harrymu opravdu vděčný, protože máma dala talíř celkem daleko.
"Děkuji," šeptl jsem mu nazpátek s lehkým úsměvem a opatrně si sebral toast.
"Jo, to teda bylo," zasmála se máma. "Každopádně vidím, že umíš držet slovo a nic se nestalo. Takže.. jsi tady kdykoliv vítán, Harry."

"To opravdu rád slyším," rozzářil jsem se jako sluníčko, protože to znamenalo, že s Louim budu moct být občas i přes noc. No přitom, jak jsem se rozplýval, téměř jsem si nevšiml, že Loui by za chvilku shodil sklenici s džusem.
"Pozor, Lou," zastavil jsem rychle jeho loket a posunul skleničku dál. "Už je to v pořádku. Promiň, že jsem ho tam postavil, zapomněl jsem."

Ruce se mi pohybovaly automaticky a vůbec by mě nenapadlo, že by se v mé blízkosti měla nacházet nějaká sklenice na místě, kde by ani neměla být, neboť o ní nevím.
"To nic. To se stává," pousmál jsem se.
"Jo, Harry. Tady je to někdy na denním pořádku. Já vždy nechám někde něco a Loui o tom neví," řekla s tichým smíchem máma. "A co vy dva? Máte na dnes nějaký plán? Nezapomeňte, že zítra už je škola."

"Chtěl jsem Louimu pomoct udělat úkoly a možná by jsme šli ven. Jěště jsme se nedohodli," řekl jsem upřímně a pod stolem ho pohladil po noze, která se mu jemně klepala. Chtěl jsem, aby věděl, že jsem tady při něm a dávám pozor na to, jak se cítí.
"Myslím, že jít ven je dobrý nápad. Loui potřebuje trochu sluníčka, že broučku?"

"J-jo," pousmál jsem se trochu stydlivě. Byl nezvyk mít tady někoho jiné než mě a mámu, kdo by se taky o mě zajímal. Ale bylo to velice příjemné.
"Můžeme rychle udělat ty úkoly a jít ven. Moc rád bych šel ven," usmál jsem se vesele. Moc jsem se těšil. Každá chvilka v Harryho přítomnosti byla skvělá.

"Dobrý nápad, Loui," přitakal jsem a jenom do sebe naházel pár toastů a nechal se Louim odvést zpátky do pokoje. Úkoly jsme neměli, no já chtěl, aby Louiho máma měla pocit, že dávam pozor na to, že oba studujeme.
"Pojď jsemm ty můj úkole," zasmál jsem se a přitáhl si mé zlatíčko k sobě.

Oba jsme se nasnídali a vydali se do mého pokoje, abychom se mohli vrhnout na ty úkoly. No dřív, než jsem se stihl zeptat, z čeho vůbec ty úkoly máme, byl jsem vtáhnout na postel do Harryho objetí.
"Ty jeden mizero, takhle lhát," zasmál jsem se hned, jak mi to došlo. "Že se nestydíš."

"Já? Nikdyyy!" zasmál jsem se a začal ho líbat po tváři a krku. A taky všude kam jsem dosáhl.
"Vždyť já tady mám nedodělaný úkol," Opatrně jsem ho hladil, jemně líbal a mazlil se s jeho pokožkou. "Ale ven jít můžeme. Vezmu tě do kavárny."

"Hmm, to zní fajn," přiznal jsem s úsměvem a dál nechal o sebe pečovat jeho rtíky.
"Ale nejdřív přece musíš dodělat ten úkol, no ne?" zasmál jsem se a čekal na jeho reakci. Ten se mi jen přisál na rty a já mu polibek opětoval.
Všechno to pro mě bylo nové a přitom tak úžasné!

"Úchyle malej," zasmál jsem se a hladil jej po jeho zádech. Líbal jsem ho a užíval si to, že je při mně.
"A kam bys chtěl například jít? Máš přání?" šeptal jsem mu do ouška a sám přemýšlel, kam bych ho mohl vzít, aby to pro něj bylo bezpečné a taky zajímavé.

"No... Zřejmě jsem leccos od tebe pochytil," zasmál jsem se tiše a užíval si jeho péči.
"Mohli bychom se jít projít do parku a pak do té kavárny, jak si chtěl," navrhnul jsem.

"Dobře, broučku, jdeme." Jemně jsem mu pomohl zvednout se a otevřel jsem skříň, kde má oblečení. Prohlédl jsem si všechny svetry, košilky, nějaká trika a hodně kalhot. Když se mi nedostalo odpovědi, vytáhl jsem mu jeden tenký šedý rolák a k tomu modré džíny.
"Tady máš," podal jsem mu to a slušně jsem se otočil, aby se nestyděl.

"Děkuju," usmál jsem se a převzal si od něj oblečení, které jsem na sebe hned hodil a jen doufal, že jsem si nic neoblékl naruby.
"Je to dobře? Nemám nic naruby?" zeptal jsem se ještě pro jistotu a vstal, načež se hned na mých bocích objevily dvě velké ruce, což mě donutilo široce se usmát.

Když jsem se otočil, vypadal nádherně. Musel jsem se k němu přitulit a při tom jsem položil své dlaně na jeho jemné boky.
"Miluju to, jak vypadáš," šeptl jsem upřímně a užíval si to, že je při mně.
"Všechno máš oblečení správně," potvrdil jsem mu a políbil ho zezadu na krk.

Musel jsem se usmát. Vy byste se po těch slovech a navíc od něj neusmívali?
"Ale Harry," zasmál jsem se a obmotal mu ruce kolem krku, než si mě otočil zezadu, aby mě mohl pusinkovat zezadu na krk. Bylo to příjemné a krásné, ale já moc chtěl jít i ven.
"Půjdeme tedy?"

"Jasně," přikývl jsem a sám si zapnul poslední knoflíčky košile a uhladil si vlasy, abych nevypadal, že jsem právě vstal.
"Pojďme." Nabídl jsem mu mou ruku, aby mně mohl vést. Dolů jsme jěště potkali Louiho mámu.
"Dávejte pozor, kluci a nepřijďte pozdě, zítra je škola," připoměla. My oba jenom přikývli a vyšli ven.

Cítil jsem se jako ten hlavní, když jsem vedl já Harryho a ne on mě. Bylo to v tu chvíli příjemné. Mámě jsme slíbili, že nebudeme dlouho a pak jsme už konečně vyšli ven. A tam se ten pocit ztratil, protože jsem nevěděl, kudy přesně se vydat.
"Tak, jdeme do toho parku?"

"Ano."
Když jsem byl jěště doma, zjišťoval jsem si, jak pomáhat lidem, kteří nevidí. Dozvěděl jsem se, že při procházce bych měl mít ruku podloženou pod tou jeho, abych na ni mohl zatlačit, když bude někde schod nebo něco podobného. Chtěl jsem být pro něj tak dobrý, jak jsem jen mohl...