Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

38.

"Pojď se kouknout ke mně, nemám takový útulný koutek jako ty. Máma má prostě ráda styl. Takže nemáme se ségrou na vybranou," vysvětlil jsem a vedl ho ke mně. Můj pokoj se prakticky skládal z křídla postele a několika skříní. Koncertní křídlo zabíralo asi 90 procent pokoje, no miloval jsem ho a tak jsem ho ukázal i Louimu a položil jsem mu na něj ruce.

S úsměvem jsem se nechal táhnout do jeho pokoje a pak nemohl uvěřit tomu, zda nejsem ve snu.
"Páni, Harry," špitl jsem a rukou opatrně pohladil hudební nástroj pod mými prsty.
"Sním snad?" zasmál jsem se a prsty dál projížděl po klavíru a zkoumal jej.
"Je tak obrovský," vydechl jsem ohromeně.

"Mám závidět tyhle slová klavíru?" zasmál jsem se, ale přikývl jsem, položil svou ruku na tu jeho a opatrně hladil kousek perfektně naleštěného dřeva.
"Miluju ho, večer ti určitě zahraju. Zní úžasně!" Zničeho nic jsem zaslechl zaklepání. "To je Liam. Pojď, pomůžu ti do obýváku a půjdu mu otevřít."

Musel jsem být rudý až na zadku, když mi došla má i jeho slova, ale na to nebyl čas. Oba jsme teď museli čelit něčemu jinému.
Harry mě dovedl do obýváku, kde jsem se tedy usadil na dosti pohodlný gauč a čekal.

Pomaloučku jsem šel ke dveřím, kde čekal Liam.
"Hazzo! Kde je ti konec? Potřebuju vysvětlení!" houkl po mně okamžitě a propchal se dovnitř jako nic. Liam to tady znal pomalu víc než svou vlastní dlaň. A tak se okamžitě hodil na gauč bez toho, aby si všiml, že tam někdo sedí. Tedy aspoň chvilku, než si všiml mého zlatíčka, které sedělo na místě.
"Harry?! Kdo je tohle?!"

Slyšel jsem rychlé kroky a zaznamenal pohyb kolem sebe, než se místo nedaleko mě na gauči prohlo a já tedy nebyl v místnosti sám. Pak další rychlé kroky, které už jsem ale nějakou dobu znal.
"Jsem, Louis," špitl jsem. Nějak jsem cítil, že bych měl něco říct, i když jen tohle.
"Ahoj, Liame," pousmál jsem se. Cítil jsem Harryho přítomnost nedaleko mě a to mě nějak povzbudilo a nebyl jsem tolik nervózní...

Stál jsem kousek od nich. Liam vypadal jako kdyby viděl ducha a Loui se usmíval jako sluníčko.
"Takže Liame, tohle je Louis. Louisi, Liama znáš... Liame, s Louisem spolu chodíme. Jěště něco?" vysypal jsem ze sebe jako kdyby se nic nedělo a koukal na ně dva.

Nějak jsem nečekal, že to Harry na Liama vybalí všechno takhle najednou. Nechal jsem ho ale sednout si vedle mě a usmíval jsem se zatím jako blázen. Bylo krásné od něj slyšet, jak někomu říká, že jsme spolu, že jsem jeho přítel a on zase můj. No nebyl jsem asi jediný, kdo to nečekal takhle rychle...
"Cože? Ty... Vy dva.... Co?!" slyšel jsem šokovaný hlas našeho společníka.

"Ty jsi gay?! Kolikrát jsem se před tebou převlékal!" vykřikl ihned a koukal na mě jako na ducha.
"A ty jsi ten divný kluk ze školy, že? Okay... chápu proč jsi mi to nechtěl říct přes telefon," pomaloučku si to skládal dokopy. Vcelku mě to bavilo, tedy až na to, že nazval Louiho divným.
"A když už jsme při tom, jako proč máš sluneční brýle uvnitř?"

Po celou dobu jsem klopil hlavu a jen poslouchal. Bylo mi z toho celkem nanic. Proč tolik vyšiloval? Proč musel být hned takový?
"J-já," polkl jsem a nechal se malinko uklidnit Harryho rukou na mých zádech.
"Jsem slepý," šeptl jsem.
"No tak to gratuluji, Harry, lépe sis opravdu vybrat nemohl!"

Liam byl vždy trochu hysterka, no občas mu stačilo jenom několik minut až vychladne. A tak jsem se na něj koukl a pak koukl na Louiho a mé ruce.
"Ne, nemohl jsem si vybrat líp. Problém?" zeptal jsem se s ledovým klidem a prohlédl si ho. Viděl jsem, že pochopil, že tohle není sranda.
"Promiň, nemyslel jsem to tak. Jenom... Ne každý den se člověk dozví, že jeho kámoš, kterého zná od dětství, je gay."

Ten jeho výbuch byl strašný, nečekal jsem vůbec takovouhle reakci z jeho strany. Harry sice řekl, že ho to asi šokuje, ale až takhle?
"Jenom to musím vstřebat, je toho na mě moc," dodal ještě s povzdechem.
"To je v pořádku, Liame," špitl jsem, abych nebyl pořád tak zticha a nahmatal jsem Harryho ruku, abych ji mohl stisknout v té své.

Od Louiho bylo roztomilé, jak se ho snažil uklidnit. No Liam po něm hodil jeden ze svých "okouzlujících" pohledů a už měl něco na jazyku, tak jsem ho raději zmrazil pohledem, ať ho to ani nenapadá.

Chvíli nikdo nic neříkal, jenom jsem slyšel šustění kolem mě. Nebylo mi príjemné, když jsem nevěděl, co se děje.
"Jak dlouho už to vlastně spolu vy dva táhnete?" zeptal se nakonec náš společník.
"Měsíc," špitl jsem.

"Takže jsem asi první, který to ví takhle oficiálně, co?" zeptal se opatrně.
"Krom Louiho mámy, ano, jsi první," přikývl jsem a sledoval, jak si tuto informaci dává dohromady.
"Tak to máš štěstí, Stylesi. Jinak bych ti vyčistil žaludek! Neříct mi to, pche!"
"Tak jako promiň, ty nejsi nejtolerantější člověk, kterého znám," zabručel jsem.
"No jako to je pravda..."

Pak po jejich menší výměně slov nastalo na chvíli ticho, které mě zabíjelo. Nevěděl jsem co čekat, jak se Liam teď tváří, nic... Jenom jsem v rukou svíral Harryho ruku a snažil se to ticho vydržet, než ho někdo nepřeruší.
"Sice moje reakce asi nebyla nejlepší, věřte mi, že vám to přeju," promluvil nakonec Liam a já se překvapeně usmál.
"Vypadáte šťastně, i když trošku strnule - zřejmě kvůli mě. Ale šťastně. A o to přeci jde, ne?" zasmál se.

Mírně jsem si vydechl, když Liam řekl, že nám to vlastně přeje.
"Bože, Liame, to jsem tak rád!" zasmál jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.
"Co bych to byl za kámoše, kdybych ti nepřál štěstí, Hazz?" zasmál se jako sluníčko a pozoroval při tom Louise.

"Liame, děkujeme ti. Neumíš si ani představit jak moc," usmál jsem se a stiskl Harryho ruku v té své. On se vedle mě tiše zasmál a políbil mě do vlasů.
"Louisi, dělej mého nejlepšího kámoše šťastným. Takového zamilovaného jsem ho ještě neviděl," uchechtl se Liam, no vycítil jsem, že to myslel dobře.

"Neboj se, on to dělá. To jenom já to občas kazím jak jen můžu, že jo?" zamumlal jsem Louimu do vlásků a koukl na Liama.
"Takže mám se ptát, jak jste se seznámili? A... jak jsem pochopil, tak ty jsi asi no... slepý, že Louisi?" zeptal se opatrně, aby se opravdu ujistil, i když mu to Louis sám řekl. Jakoby potřeboval ještě jedno ujištění a souhlas, že je v pohodě o tom mluvit. "Proto jsi si nic na hodinách nepsal..."

"Kecáš," šeptl jsem se smíchem směrem k Harrymu.
"Jo, jsem, jak už jsem řekl," zasmál jsem se a poškrábal se u toho za krkem.
"No, s Harrym jsme si nejprve psali... Dřív než se zeptáš, mám mobil pro slepé, takže ano, opravdu dokážu zprávu odeslat," dodal jsem rychle, když jsem slyšel jeho nadechnutí se. "Dlouho jsme si psali, než jsme do sebe ve škole narazili a když mě Harry kvůli mému handicapu neopustil, začali jsme se scházet a mluvit spolu i mimo zpráv. A nějak jsme skončili tady," zasmál jsem se a šťastně se usmál.