Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

30.

"Nějak to najdu," zasmál jsem se a začal prohrabávat skříně, které mi řekl.
"Aaasi to mám!" zvolal jsem šťastně a sebral velikou krabici od dané hry. "Tohle jsem opravdu dlouho nehrál, naposled na Vánoce se ségrou."

"Já věděl, že to najdeš!" zaradoval jsem se.
"Já to také dlouho nehrál, tak si alespoň oba osvěžíme paměť," zachichotal jsem se. "Jdeme to hrát asi na podlaze, viď? Postel není tak tvrdá."

"Mně je to jedno, kde jenom chceš," broukl jsem a začal rozbalovat hru.
"Zůstaň na posteli, dám nám pod to krabici,  aby se nám dobře hrálo," zhodnotil jem a hned nám oběma rozdělil panáčky. "Jdeš první."

Už už jsem se chystal slézt z postele, ale Harry mě zadržel. Zůstal jsem tedy sedět a naslouchal dění kolem. Matrace se lehce zhoupla, když si Harry přisedl a položil něco na postel. Zřejmě to byla ta krabice.
"Tak pojďme na to," usmál jsem se, když bylo všechno připravené a hodil jsem kostkou.

Vypadal spokojeně, když hodil kostkou.
"Máš tam 6, vytáhni si panáčka z domečku a hoď si jěště jednou." Po téhle větě mě propálil pohledem, jestli se tomu dá tak říkat.
"Okay, okay, chápu... Víš jak se to má hrát," broukl jsem a raději zmlk, abych nerušil hru. Mluvil jsem pak jenom, když jsem Louimu říkal, kolik hodil.

Věděl jsem moc dobře, jak se to hraje, nemusel mi říkat každý krok, co mám udělat. Hra měla malé průhlbinky jako políčka, díky kterým jsem se věděl posunout dál. Harry mi řekl, ať se dál posunu o 3 a já tak tedy učinil.
"Tak jo, teď ty," usmál jsem se a nadšeně tleskl rukama.

"Tyhle speciálně upravené hry mě nikdy nepřestanou překvapovat," usmál jsem se a posunul se na místo, kam jsem měl jít. Jemně jsem položil kostku do jeho ruky a neodpustil si malou pusinku na jeho prsty.

I když mě malá pusa, kterou věnoval mým prstům, překvapila, spokojeně jsem hodil kostkou a čekal, až mi sdělí číslo.
"Jo, je to moc hezký nápad tyhle ty hry. Mě samotného někdy udivuje, co všechno a jakým způsobem se dá přizpůsobit," zasmál jsem se a posunul svou figurku o 4 políčka dopředu.

"To jo, ale kdyby jsme chtěli jít do aquaparku, tam můžeme i do normálního, ne? Tam na tebe budu dávat pozor já, tam by to až tak nevadilo... nebo?" přemýšlel jsem nahlas a koukal na jeho jemný úsměv. "Doufám tedy..."

Byl sladký, jak už plánoval dopředu naše výlety a bál se, kam mě vlastně může nebo nemůže vzít.
"Jo, můžeme i do normálního. Tedy pokud na mě budeš dávat veliký pozor," zasmál jsem se a čekal, až se Harry pohne se svým panáčkem a dá mi kostku.

"Myslím, že tě nepustím ani na krok. Co kdybychom tam jeli zítra, nebo příští týden," navrhnul jsem a jemně jsem se posunul k Louimu. Chtěl jsem ho mít při sobě. Hraně jsem hodil, ale naposunul jsem se... chtěl jsem, aby vyhrál.

Spokojeně jsem se o něj opřel a na chvíli vypnul. Ani jsem nepostřehl, kdy se posunul a už jsem měl kostku v ruce. Byl jsem na řadě, tak jsem si hodil kostkou.
"Jsem moc rád, že bys mě nenechal napospas aquaparku," zachichotal jsem se.

"Ani za celičký svět," broukl jsem a přemístil jeho panáčky do domečku. Když se tam dostal i tím posledním, šťastně jsem ho políbil.
"Vyhrál jsi, šikulko moje," zašeptal jsem mu do ouška a obejmul jej.

"To vážně?" vypískl jsem šťastně a objetí mu opětoval.
"Příště snad vyhraješ ty," zachichotal jsem se a ještě víc se na něj natiskl. Jeho objetí bylo příjemně hřejivé a vážně obří. Kdybych se zkroutil do klubíčka, určitě by mě obejmul celého.

Vím, že lhát se nemá, ale když mu tahle moje malá lež udělala takovou radost, tak to za to stálo. Když si lehl do mého objetí, spokojeně jsem se usmál a pohladil ho po zádech. Hra zůstala zapomenuta a já mu jenom začal hladit vlasy a potichu zpívat... Než jsem si na něco nevzpomněl.
"Loui, co ta operace?"

Užíval jsem si to, fakt že hodně. Jeho ruce pluly po mých zádech a místností se ozýval jeho příjemný hlas. Po zaznění otázky jsem však stuhnul.
"J-já..." zakoktal jsem.
"Já vlastně nevím. Ani jsem to neřekl mamce, ale nemáme na to peníze," pípl jsem. Taková operace musí být určitě hodně drahá.

"Já ano," šeptl jsem mu a jemně jej hladil.
"Chci, aby jsi mohl vidět," broukl jsem a přemýšlel, kolik by to mohlo stát. Musím zavolat tomu klukovi. "Co ty na to?"

"Já, no..." zakoktal jsem ještě. Opravdu jsem nad tím přemýšlel. Moc rád bych viděl, chci vidět mamku, Nialla a hlavně Harryho!
"Tohle po tobě nemůžu chtít, Hazz."

"Ale já to chci," broukl jsem a přejel dlaní po tváři, která hleděla někam daleko za mě.
"Mám nějaké peníze z koncertů a stípka. Chci to pro tebe udělat," šeptl jsem a políbil ho na spánek vedle pravého oka. Možná to ani nepůjde, ale já věřil, že ano. Musel jsem...

Je pravda, že těm dvěma te Zoo to vyšlo, no to neznamenalo, že patřím k těm pár lidem, kterým se taky operace podaří a já pak uvidím...
No v koutku duše jsem doufal, že se tak stane. Vážně jsem chtěl konečně vidět svět a lidi kolem sebe. Muselo to být opravdu krásné.
"Opravdu to nemusíš pro mě dělat," vzlykl jsem. Je to tak, dojalo mě to. Zajímal se o mě!
"Ale opravdu rád bych tě chtěl vidět," vzlykl jsem opět.

Když se rozbrečel, vylekal mě téměř na smrt. Nechtěl jsem ho rozbrečet, vůbec ne. Chtěl jsem, aby se těšil, aby myslel na to, že se to podaří a on brečel. Ihned jsem si ho přitáhl víc do objetí a jemně jej hladil po zádech.
"Ššš, broučku, notak. Všechno bude v pořádku," šeptal jsem mu do vlasů. "Budeš vidět. Slibuju."

"Ta představa je opravdu moc krásná, Hazz," smrkl jsem v jeho objetí. Byl opravdu úžasný, jeho objetí mě dokonale uklidnilo.
"Jenom si nechci dělat plané naděje, protože se to nemusí povést," přiznal jsem.

"Na to ani nemysli, povede se to, neboj," šeptal jsem mu jemně do vlasů a hladil hom aby se cítil v bezpečí. Víc jsem právě udělat nemohl. Doufál jsem však, že mu mé objetí bude jako útěcha stačit.
"Vymyslíme to, zavoláme jim. Zjistíme, co je ve věci a možná se to podaři."

"Dobře," smrkl jsem ještě a už se pokusil o úsměv. Chtěl jsem myslet pozitivně, protože i Harry věřil, že se to povede.
"Už to jen nějak přednést mámě. Ale čekej podobnou reakci, znám ji," zasmál jsem se.

"Prostě to na ni vybalíme, tak to bude nejlehčí, aspoň myslím. Ale nejlepší se na to bude najíst a vyspat. Objednám nám pizzu?" broukl jsem a koukl se na jeho mírně rudé tváře. "Nebo ne?"

"To je dobrý nápad," pousmál jsem se, ale následně se zamračil.
"Ale nelíbí se mi, že všechno platíš ty. V tašce do školy bych měl mít peněženku, vyber ji odtamtud, prosím."

"Jasný," zasmál jsem se a jemně zašuchtal baťohem. I tak jsem nakonec sáhl po své peněžence. Sebral jsem telefón a objednal dvě obří pizze pro nás dva.
"Už se na ně těším, pizzu jsem dlouho neměl," vysvětlil jsem a přitáhl si ho k sobě.

"Taky se těším. Celkem si mě navnadil a mně už vyhládlo," pousmál jsem se a jako na povel mi zakručelo v břiše. Zahořely mi tváře a zasmál jsem se. "No tak vidíš. A kdy nám ji dovezou?"

"Za půl hoďky to tu máme," broukl jsem spokojeně a koukal na jeho rudé tváře.
"Jsi krásný, červenko," šeptl jsem a koukl na televizi kousek od nás, hezky jsme si sledováním blbostí zkrátili čas. Než dole zazvonil poslíček.

Když jsme čekali na naší pizzu, Harry zapnul televizi a když jsem mu řekl jak, zapnul tam i komentování pro zrakově postižené, díky němuž jsem si všechno věděl lépe představit. Byl moc hodný, že to zapnul, i když mu to určitě vadilo. Ještě jsem se nepotkal s někým, komu by to v tom nepřekáželo.

Koukat na program, který navíc někdo komentoval, bylo opravdu zajímavé. Nikdy bych si nemyslel, že to je až tak jiné. Obdivoval jsem Louiho, jak to dokáže vnímat.
"Je to opravdu zaujímavé," šeptl jsem mu a líbl ho do vlásků, než jsem běžel pro pizzu. Vonělo to skvěle.
"Babe, pizza je tady!"

"Jupí, už mám hlad!" zasmál jsem se. Harry si opět přisedl ke mně a když krabici otevřel, vůně se všude rozlila ještě víc. Opravdu krásně to vonělo.
"Krása," pousmál jsem se.