Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

24.

Hazza: To je jenom takové oslovení, víš, jako například zlatíčko nebo tak. Není to tak, že bych z tebe dělal zvíře.

Lou: Ou, aha. Omlouvám se. Nevěděl jsme to.

Hazza: To nic, koťátko. Prosím, nestresuj, nic se nestalo. Jenom jsem pro tebe chtěl nějakou přezdívku. A tahle je taková hezká, mazlivá. Nemyslíš?

Lou: Myslím... Myslím, že je pěkná. Jo, líbí se mi. Budu tvoje koťátko.

Hazza: Tak vidíš. I když předpokládám, že to nebudu používat až tak často. Loui je hezčí.

Lou: Je hezké slyšet, že se ti líbí mé jméno. Ale i koťátko bylo fajn.

Hazza: Asi to budu nějak střídat, aby jsi byl spokojený.

Lou: Dobře, jsem pro.

S Harrym šel čas mnohem rychleji. S ním člověk své okolí moc nevnímá. Ani jsem se nenadál a už byla sobota a já čekal na Harryho, až přijede, aby jsme mohli jít na náš první společný výlet.

Byla sobota a já pomalu parkoval před Louiho domem a pohledem kontroloval všechny věci, co jsem sebral, kdybychom něco potřebovali. Vyskočil jsem a mířil si to ke dveřím. Zaklepal jsem a čekal, kdo otevře. Samozřejmě, že to byla paní Tomlinsonova.
"Harry, ráda tě vidím. Loui se na tebe opravdu těší."

Jakmile jsem zaslechl, že se otevřely vstupní dveře, okamžitě jsem se postavil a rychlým krokem zamířil ke dveřím.
"Harry, ahoj," vydechl jsem, když jsem ucítil jeho vůni. A o nemalou chvíli jsem se ocitl v jeho objetí. "Jdeme?"

"Ahoj," broukl jsem spokojeně a líbl ho na vršek hlavy.
"Samozřejmě, že jdme. Máme toho hodně na plánu, takže se nesmíme zpozdit," broukl jsem a opatrně se od něj odtáhl. Vzal jsem ho za ruku, rozloučil se s jeho mamkou a pomaličku ho vyvedl ven před barák, kde jsem ho usadil na místo spolujezdce.
"Né že vyskočíš."

Ta pusinka byla tak roztomilá! Nešlo jinak, než se usmívat jako blázen...
Rozloučil jsem se s mamkou a nechal se Harrym vést do jeho auta, kde mi pomohl si sednout a připoutat se.
"Tak mi ty dveře raději zamkni. Pro jistotu," pípl jsem. Nelíbila se mi představa, že z auta vystoupím dřív, než mám.

"Neboj, dám na tebe pozor," broukl jsem a jěště naposled zkontroloval, jestli má utáhnutý pás.
"Loui, znáš nějaká zvířátka, nebo vůbec žádna neznáš? Teda krom koček a psů..." zeptal jsem se, když už jsme pomalu jeli směrem k zoo.

"Tak mi pak řekni, až budu muset vystoupit," pousmál jsem se a naslouchal zvuku motora.
"Chtěl jsem odpovědět, že psy a kočky," zasmál jsem se. "Ale slyšel jsem například o slonech a žirafách. Opravdu jsou žirafy tak obří?"

"Ano, jsou opravdu veliké, nebo spíš vysoké... a neboj, tam, jak jsem ti říkal, je při každém zvířatku dřevěná socha ve skutečné velikosti, takže si je budeš moct i ochytat," zasmál jsem se. Myslím, že se mu tam bude opravdu líbit. Slyšel jsem na to samé pozitivní ohlasy.

"Ve skutečné velikosti? Tak to té žirafce asi obličej neohmatám, co?" uchechtl jsem se malinko smutně.
"A jaká další zvířátka tam budou?" Opravdu mě to zajímalo. Chtěl jsem toho hodně zažít

"Neboj se, prý je tam i malá žirafka, takže na tu dosáhneš. Když, ne tak si tě vezmu na ramena a tak už určitě dosáheš," broukl jsem. Při tom jsem zapnul rádio, aby jsme neměli ticho. Poprvé mi nikdo nenadává, že nedávám pozor na řízení.
"Jestli chceš, schrupni si."