Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

23.

"Opravdu?" Cítil jsem, jak mé tváře nabírají vyšší teplotu. Zahřálo mě při srdíčku, že se mu líbí mé "mrtvé" oči.
"To je sladké, Harry," zaculil jsem se a pořádně ho objal. "Jinak, pořád jsi mi nevysvětlil to s tou hlavou a výškou, nebo jak to bylo."

"Jo no, pojď. Počkej, pomůžu ti." Opatrně jsem ho postavil a sám se postavil k němu. Položil jsem si na jeho hlavu bradu a položil mu ruce na má ramena.
"O tolik menší jsi ode mě. Jsem celkem vysoký a ty zase maličký, ale je to rozkošné."

Byl jsem opravdu překvapený. Když seděl a já si prohmatával jeho tvář, nezdál se být tak vysoký.
"Páni," vydechl jsem překvapeně.
"Jsi opravdu obří," zachichotal jsem se. "A to jsem opravdu maličký? To snad ne! Jsem jako... Jako.... Co je ještě maličké?!"

"Nejsem zas tak velký, obr nejsem. A maličké jsou například koťata, štěňata nebo hodně jiných roztomilých věcí, ale to není podstatné. Jědnoduše jsi roztomilý," zkonstatoval jsem nakonec a uložil se nazpět na gauč. Jeho jsem si přivynul na hruď a nechal ho oddechovat.

"To určitě nejsem," zasmál jsem se. Přece jsem nemohl být nějak moc pěkný a roztomilý, že jsem mu tak učaroval a pořád mi to musí říkat.
"Jsi moc pohodlný polštář, víš o tom?" zahihňal jsem se a pohodlně se na něm uložil.

"To mi je novinka," broukl jsem a foukl mu do vlásků.
"Ale jestli se ti dobře leží, klidně budu polštář. Pak ale musíme k tobě domů, tvoje máma bude mít určitě strach, jestli jsi se někde nezatoulal. A v tu sobotu to tedy platí?"

"Ne, ne, ne... Ještě chvíli," zakňoural jsem a víc se k němu přitulil. Opravdu se mi nikam nechtělo. Bylo mi takhle moc dobře.
"Jo, platí to. Už se moc těším," usmál jsem se. "Řekneš mi pak bližší informace, jako kdy se mám připravit a tak?"

"Jasně, můžeme jít kolem osmé, abychom tam byli mezi prvními. Prohlédneme si zvířátka, dáme oběd, půjdeme možná na zmrzku, koukneme jěště nějaká zvířátka a pojedeme domů. I když, mám si na něco dávat pozor, když tě někam budu brát? Nebo klasický výlet?" zeptal jsem se mile a hladil jej po zádech. "Samozřejmě si můžeme všechno přizpůsobit."

"Víš, já už velmi dlouho nebyl na nějakém výletě, ale myslím si, že není třeba na něco speciálního dávat pozor," pousmál jsem se. Nebyl jsem si něčeho takového vědom, abych mu dal vědět či ho upozornil na něco.
"Jenom... Nenechávej mě někde samotného. Asi bych se už odtamtud nedostal," řekl jsem popravdě. "Už jen musím poprosit mamku, jestli s tebou můžu jít."

"Uprosíme ji, neboj se. A nenechám tě samotného, o to se neboj. Dám pozor, aby se nic nestalo, dobře? Nepusím tě samotného ani na krok. Máma tě snad pustí, když jí odpřísáhnu, že se ti nic nestane," pousmál jsem se a koukal na jeho ůsměv, který mu tancoval na rtech.

"Doufám, že nám to povolí," usmál jsem se. Začínal jsem se na náš výlet dost těšit.
"A už jsi tam někdy byl? Je tam hezky?" vyzvídal jsem, zda to tam zná, abychom tam náhodou nezabloudili. I když, to by se asi nemohlo stát...

"Jo, byl jsem tam jednou, ale neboj, vím kde to je," broukl jsem a udělal mu na zádech několik koleček.
"Určitě se ti tam bude líbit. Je tam opravdu hodně zvířátek a taky si tam některé můžeš i pohladit."

"Opravdu?" Zvedl jsem hlavu a natočil ji, snad, jeho směrem s širokým úsměvem na rtech.
"Bože, to bude skvělé. Snad nám ten výlet máma povolí. Asi bych brečel, kdyby ne. Zní to opravdu krásně," šeptal jsem do jeho hrudi. Opravdu jsem tam chtěl jít.

"Určitě povolí. Jsem dobrý řidič, neměla by mít problém. Uděláme si krásný den," šeptl jsem a pohladil jeho krásne vlásky.
"Asi by jsi měl už jít domů. Ne že bych tě vyháněl, jenom se bude asi máma bát a to ani jeden z nás nechce."