Love is blind, but not deaf ~ Larry ✓

21.

Niall se někam rozběhl a chudák Loui stál a šmátral rukama kolem sebe. Rozhodl jsem se mu pomoct a tak ho chytl podobně jako ho držel Nial. Položil jsem si jeho předloktí na to mé a pomaloučku ho vedl.
"Jsem tady, neboj se."

Malinko jsem se sice lekl, když se mě dotkla něčí ruka, ale Harryho typická vůně a jeho hlas mě uklidnili.
"Děkuji. Už jsem se bál, že jsem tu zůstal sám. Daleko bych se asi nedostal, když to tu neznám," usmál jsem se. "Tak jdeme najít toho blázna?"

"Můžeme," přikývl jsem a pomaloučku ho vedl.
"Pozor, tu jsou schody," upozornil jsem ho a krok zpomalil, abychom šli pomalounku a on neupadl. Až když jsme byli pod schody, opět jsem zrychlil krok.
"Jsem zvědav, kde bude."

Byl jsem opravdu rád, že mi Harry takhle pomáhá. Byl jsem tu prvně, takže bych tu zabloudil. A kdybych ještě narazil na ty schody... Asi bych si zlomil pár kostí při pádu z nich.
"Asi někde při automatu, aby si udělal chutě na jídlo," zasmál jsem se. Ovšem, nevěděl jsem, zda tu nějaké automaty na jídlo jsou.
"A kdyby ne, možná si venku uvědomí, že je sám."

Louis měl pravdu. Když jsme vešli do hlavní haly, Niall tam koukal na dobrůtky v automatu.
"Niallere, jdeme se najíst jídla, ne těch sladkých blbostí," zabručel jsem a vedl je oba ven. "Mimochodem, nechal jsi ho samotného před schody."

Chvíli bylo ticho, když už jsme byli venku, ale pak mě najednou něčí ruce objali zezadu kolem břicha.
"Moc mě to mrzí, Louisi. Můžeš mi to odpustit?" mumlal smutně.
"Nialle, není ti co odpouštět. Naštěstí mi Harry pomohl. Běda ti, jestli to uděláš znova a Harry tu nebude!"

"Jasný! Když tam nebude kudrnatá zpěvačka, neopustím tě ani na krok," mumlal Niall.
"Heeeej! Já nejsem zpěvačka, jsem když tak zpěvák nebo houslista, takže klid, jinak budeš čakat před restaurací." To už skrotl a díval se na mě s ohněm v očích.

Najednou zůstalo ticho a tomu jsem se musel zasmát. Jo, to byl jeden ze způsobů, jak toho skřítka umlčet.
"Tak pojďme," zasmál jsem se ještě a vykročil vpřed, i když jsem vlastně neviděl, kam jdu. Naštěstí se mě ale rychle ujala něčí ruka.

"Jdeme jíííst!" vykřikl ten skřet a tahal nás k restauraci. Byla italská, takže už když jsme vešli mi do nosu udeřila vůně těstovin a pizze.
"Chválím! Voní to tu skvěle," pochválil jsem ho a vybral stůl, který se mi líbil.
"Loui, na co máš chuť?"

Když jsme vešli dovnitř, ovanula mě nádherná vůně. Hlavně jsem cítil pizzu. Tak to tady budou mít samé dobrůtky!
"Tak, pizzu jsme měli včera, tak dnes bych si dal nějaké těstoviny," pousmál jsem se a olízl si rty. Už jsem měl hlad.
Ruce jsem si položil na stůl a skousl si ret. Na stole byl látkový, na dotek příjemný obrus.

Opět jsem sledoval, jak Louis ohmatává všechny věci kolem něj - od ubrusu, přes podtácky až po texturu stěny. Vypadalo to opravdu zajímavě, nikdy bych neřekl, že mě něco takového bude zajímat.
"Jak citlivý máš asi hmat?"

Již ze zvyku mi prsty jeli po všech předmětech, co byli kolem, dokonce i po zdi. Bylo ticho, takže když Harry promluvil, malinko jsem se lekl a rychle otočil hlavu Harryho směrem, ovšem po chvíli jsem ji sklopil.
"Celkem dost," pípl jsem.

"Nestyď se, notak, je to opravdu zajímavé. Jsi speciální," posumál jsem se, ikdyž to nemohl vidět.
"Zajímalo by mě, jestli když po něčem přejedeš prsty, tak si dokážeš udělat v hlavě obrázek, jak to ve skutočnosti vypadá. Například... víš, jak vypadáš ty nebo Niall?" Musel jsem se ptát, byl jsem zvědavý.

"Tvar si neumím představit, bohužel. V mé hlavě se neumí objevit tvary. Ale podle hmatu a osahání si umím ten předmět zapamatovat, abych ho příště poznal. Doma to například umím všechno nazpaměť, takže už nemusím všude jezdit rukama, abych se orientoval v prostoru. Problém je až tehdy, když se něco přesune jinam a já o tom nevím," zasmál jsem se na konci.
"Ale jak vypadá Niall, nebo dokonce já, to opravdu nevím. Niall mi síce dal osahat svůj obličej, ale podle tvarů a rysů můžu říct jen to, že je asi hezký."
"Jak to asi hezký? Já? Takový krasevec!" dostal ze sebe Niall. Na tom se nedalo nic jiného, než smát.

"To teda, normálně princ Krasoň!" zasmál jsem se a pod stolem do něj šťouchl.
"Nádhera, jakou svět neviděl," zasmál jsem se a Niall se zazubil taky. Aspoň něco pozitivního.
"Pokud... pokud chceš, pak si můžeš osahat i mě. Samozřejmě, jenom jestli máš zájem. A samozřejmě ne tady, možná pak, když tě půjdeme doprovodit domů," zasmál jsem se a podal mu menu. Ten si jenom zmateně ošahal, co to je.
"Ehm, promiň, zapomněl jsem... S čím by jsi chtěl ty těstoviny?"

"Opravdu můžu?" vyhrkl jsem a pak se zarazil. Asi jsem to s tou reakcí malinko přehnal.
"Rád. Chtěl bych vědět, jak vypadáš," pousmál jsem se.
"To nic. A jestli mají se sýrovou omáčkou, tak bych si rád dál ty," vyslovil jsem svou prosbu.

"Dobře," pronesl Niall a sám si vybral dvě pizzy. Já si obědnal lasagne.
"Klidně můžeš, jestli chceš. Budu rád tvým objektem osahávání," ušklíbl jsem se. Bylo to roztomilé.
"Jen aby jsi ho neosahal až moc," rýpl si do něj Niall a Louis úplně zrudl.
"Blbče."

Asi jsem si měl zvyknout, že Niall byl tak trošku úchylní, ale prostě mě to vždy překvapí a malinko zaskočí.
"Zas až tak daleko nezajdu, Nialle, nemusíš se bát," špitl jsem a cítil, jak moc mi hoří tváře.

"Tam bych tě ani nepustil, o to se neboj. Krk je konečná," zasmál jsem se a on taky, což mě zahřálo při srdci. Ještě jsme si povídali, než nám konečně donesli jídlo. Vonělo to opravdu výborně.

Slyšel jsem, jak přede mě byl postaven talíř a do nosu mi udeřila krásná vůně těstovin a sýru. Mňam!
Rukama jsem trošku pošmátral po stolu a narazil na vidličku, kterou jsem si hned sebral.
"Dobrou chuť," popřál jsem jim a pustil se do jídla.

Pozorovat ho, to mě asi nikdy nepřestane bavit. Sám pro sebe jsem se musel zasmát. Ale když on byl při tom jako štěně - takové zmatené a rozkošné!
"Dobrou chuť, kluci," popřál jsem jim a sám se pustil do té dobroty. Při jezení jsem každou chvilku koukal na Louise. Kdybych nevěděl, že je opravdu slepý, teď bych to ani nepoznal.
"Chutná?"

Vychutnával jsem si své jídlo, bylo to výborné. Výborně vonělo i chutnalo.
"Jo, je to výborné. Nechcete ochutnat?" zeptal jsem se s úsměvem. Niall hned souhlasil a už jsem slyšel rychlé ťuknutí příboru o můj talíř.

"Je to tvoje jídlo jen jez. Potřebuješ to, jsi maličký," zasmál jsem se. Niall po mně hodil ošklivý pohled a taky papírek.
"Teda myslím v praktické velikosti," doplnil jsem a raději zabořil hlavu zpět do talíře.

Nechápal jsem. Já jsem maličký? Neumím si to představit. Kolik asi měřím? A kolik Harry? Jak velký rozdíl to pak je?
"Jsem maličký? Jak moc?" zeptal jsem se nakonec. Měl jsem plnou hlavu otázek.

"Jsi maličký, opravdu. Asi tak o hlavu menší než já. Pak když půjdeme, tak ti to nějak zkusím vysvětlím, dobře?" usmál jsem se a Niall se taky pousmál. Asi byl rád, že spolu dobře vycházíme. "Ale nejdřív jez, aby jsi nebyl až tak maličký."

"Dobře," vydal jsem ze sebe nakonec. Zkusil jsem si představit, jak velká asi může být hlava, ale nešlo to. Škoda. Doufal jsem tedy, že mi to Harry nějak vysvětlí.
Pustil jsem se opět do mé porce těstovin a vychutnával si jejich chuť.

Nakonec se všechny talíře úplně vyprázdnili a my zaplatili oběd. Všichni tři jsme pak vyšli před restaraci.
"Co tak jít ke mně? Nějak ti vysvětlím to s tou hlavou a můžeš si mě tam ošmátrat. Můžeme se kouknout na úkoly nebo jenom kouknout film, všichni tři."

S malým úsměvem jsem se opřel o opěradlo židle za mnou a užíval si pocit plného žaludku.
"Bylo to výborné," usmál jsem se ještě víc. Zaslechl jsem tichý smích a mé tváře začali hořet.
"Jo, to klidně můžeme," usmál jsem se a zvedl hlavu.

"Pojďme," navrhl jsem a Niall sebral Louiho opatrně cestou ke mně. Já ho jistil z druhé strany a cestou jsme si povídali. Bylo to opravdu přijemné. Pak jsme zastavili před našim domem a já hravě odemkl. Máma byla v práci a ségra jela někam se školou, takže dům jsme měli pro sebe.
"Kluci, můžete jít do obýváku. Udělám vám čaj."

Společně jsme přišli k Harryho domu a oba mi pomohli přes pár schůdků, které vedli ke dveřím. Pak jsme se ocitli uvnitř a už jsem slyšel vzdalující se Harryho hlas a kroky pryč od nás. Niall mi pomohl do obýváku, kde jsme si společně sedli na gauč. Byl z velice příjemného materiálu.
Zatím, co tady Harry nebyl, jsem si prohmatal svoje okolí, abych se mohl orientovat.