Píseň hor

Ve stínu

Do oken buší teplý vítr a protahuje do Sebastianova pokoje. Přikrývka jim leží u nohou a Laura je schoulená na Sebastianově hrudi. Když pomalu procinte, natáhne Sebastian ruku, zajede do Lauřiných vlasů a mne jejich hebkost mezi svými prsty.
Po chvíli se vzbudí i Laura a ospale mu mrkne do očí.
,,Jsi krásná." zašeptá a věnuje jí teplý polibek na čelo. Ona pak jen přimhouří oči, protáhne se a vyleze ven z postele.
Nahá proběhne přes studené dlaždice pro jeden ze županů v rohu pokoje.
On od ní nemůže odtrhnout oči. Chtě nechtě musí vstát i on.
Zamíří přes pokoj na stejné místo k Lauře, načež mu při protažení ztuhlého těla zalupe v kloubech.
Laura vykulí své oči a zírá mu do klína, páč ta věc, co mu tam spočívá, k sobě strhává všechnu pozornost.
I po tom co mu včera provedla, je to pro ní něco neobvyklého, něco, na co si bude muset zvyknout, protože má hlavu plnou toho, jak se mohla včera chovat tak, jak se chovala..
Zrudnou jí tváře a on si toho všimne.
Zastaví tedy chůzi a s úsměvem si dá ruce v bok, prsty zatne do kůže a svaly na rukou se mu napnou. Kdyby tohle udělala ona, prsty by se jí na truou zanořily do kůže a on měl sval na břiše tak tvrdý, že se chvilku myslela, jestli on pod kůži nemá kámen. Přemýšlela, jak asi vypadá úplně nahý..
Zastavila svůj myšlenkový pochod, protože už to pro ní byla moc červená kniha.
,,Copak." změří jí pohledem a oči zaměří silně, na ty její, i když ona ví, kam by se nejraději podíval.
Začne okusovat nehet a nervózně k němu vzhlédne. ,, Vůbec nic." pronese s okatou ladností a vyběhne ven na chodbu, pronásledována smíchem, vycházejícím z jejího hrdla. Za rohem za ní vlaje černý župan.
Sebastian je zaskočen jejím činem, že na moment neví co má dělat a nedojde mu, že by se měl smát. Rychle na sebe hodí župan a ještě neoblečen vyběhne na chodbu za ní. Vidí už jen bílé kotníky, jak na konci chodby uhýbají do leva, přičemč za ní vlajou dlouhé vlasy. Zamračí černé obočí, kameně zatne pěsti a těžkými kroky vyběhne na konec chodby. Do uší ho přitom šimrá její nádherný smích.

On na hradě vyrostl a v chodbách se orientuje tak nejlépe, jak je to jen možné. Ví kde je slyšet odkud jaký zvuk a odkud nejde slyšet vůbec nic. Proto přesně ví, kde je, a kam poběží.
Jak její chodila dupou o černé dlaždice.
Jak rychle běží, rukou chytne okraj zdi, prudce zatočí a běží dál. Přitom si ještě na ramena nasazuje župan.
Mezitím už Laura doběhne na konec chodby a na moment se zastaví, protože jí cestu zkříží zamčené dveře. Začne uvažovat, a s dětskou hravostí se schová za velký, těžký závěs. Snaží se nevypadat napadně ale její prudké výdechy, nadzvedající látku jí to poněkud ztěžují. Najednou uslyší Sebastianovy kroky, jak stouply na stejné místo, na kterém před chvílí stála ona. Jakoby se jí zpomalil tep, přestane dýchat a poslouchá každý zvuk.
Stejně tak i Sebastin, který právě doběhl na chodbu a je poněkud vyveden z míry, protože tu měla být, ale není. Měla tu být a není tu, a jemu to nedává smysl. Něco není tak, jak to chtěl on, ale jeho rozum není schopný to pochopit.
Rozkročí nohy a rozhlíží se. Přestane myslet reálně a začne zmatkovat.
Že by se někam ztratila?
Dobrý bože, co když vypadla z okna!?
Jeho myšlenky začnou nabírat prudký spád..
V tom to ale Laura nevydrží a prudce se nadechne, a tak pohne závěsem. Sebastian sebou trhne a v momentě mu to dojde. Jeho hlava vychladne.
Nasadí svůj okouzlující úsměv a potichu vyjde k závěsu, myslíc si, že ho Laura nevidí. Ona ale přesně ví, kam zrovna kráčí, a tak vyčkává na tu příhodnou chvíli, kdy ho překvapit.
Už, už by závěs odtáhl ale Laura ho předběhne a trhne látkou.
,,Mám tě!" zakřičí a Sebastian sebou ani nehne, načež následuje její zaražený výraz.
,,S tebou to ani nehlo." pronese s předstíraným smutkem a on v ten moment začne litovat, že nehnul brvou, a tak tedy závěs znovu zatáhne.
,,Co to děláš?" vykřine se smíchem.
,, Teď mě znovu vyděs. A pořádně." rozkáže jí a ona se začne smát.
,,No tak dobře." šepte a na pár vteřin se rozhostí úplné ticho.
,, Mám tě!" zakřičí nahlas Laura a odtrhne závěs. V tom ale couvne, protože ten zvuk, který Sebastian vydal, přinejmenším vůbec nečekala. Ta hloubka toho výkřiku, který jí zalehl uši, jí odstrčila spátky k oknu.
Když ji Sebastian pozoruje s jiskrou v oku a čeká, jestli se bude smát, tak se Laura nezmůže ani na slovo.

,, Páni.." vydechne.
Sebastian nákrčí obočí a najednou je mu v očích vidět zmatek. Přitlačí jí svým přístupem ještě víc ke stěně, ale vůbec si to v té bouři, co má v hlavě neuvědomuje.
,,Stalo se něco?" dýchne na ní a rukou se zmateně poškrábe ve vlasech.
,, Vůbec nic. Jen jsem to nečekala. Vlastně čekala, ale ne tohle." dořekne a strčí si dlaně za záda, přičemž prohne hrudník a Sebastianovi se začne dělat sucho v krku.
,, Cože si?" zadrhne mu hlas a opře si dlaň vedle její hlavy, a v ten moment Laura ucítí teplo jeho těla, a najednou se jí začne znovu zmocňovat ten pocit. Zhluboka se nadechne a snaží se uklidnit ale nepomáhá to. A tak, jak kdyby to odněkud uměla, přimhouří oči a podívá se do jeho dvou modrých křišťálů. ,, Pověz mi, Sebastiane." osloví ho jménem a jemu se začne dělat rudo.
Jen ať to nedělá prosím. Jen ať nedělá ty její oči. Ona vůbec neví, co to se mnou dělá. Jak se pak nedokážu ovládnout. Jaké úsilí mně to stojí, abych jí o tu její nevinnost nepřipravil.
O čem tu přemýšlím, vždyť tu přede mnou stojí to nejkrásnější, co mě kdy potkalo a já myslím na něco úplně jiného, jeho hlava začne zmatkovat, a úplně zapomene, co se mu děje před očima.
Laura mu ale do hlavy nevidí, a pokračuje v tom, co dělá.
,,Sebastiane." jakoby zasténá a rukama si sáhne na župan, který pak začne pomalu sklouzávat z jejích ramen. On se najednou vymaní ze zákoutí svých myšlenek a jeho zornice se rozšíří v momentě, kdy spatří to, co Laura dělá svýma rukama.
Vidí, jak jí tmavá loutka klouže po sametově hebké kůži.
,,Sebasti-" zasténá znovu ale slovo se jí utrhne v momentě, kdy jí župan spadne na zem a její nahé tělo stane před Sebastianem.
,,Jejda." položí si prst na růžové rty.
Úplně mu vyschlo v krku, a na to si promne dlaní rudou tvář.
Kolik úsilí ho to stojí, aby jí neprřitlačil ke zdi a neukázal jí, co všechno s ním dokáže ona udělat.
Najednou jí vidí ve stínu, polovina jejího nádherného těla je osvícena sluncem a vyzdvihuje tak její dokonalé křivky.
,,To nemůže být doopravdy.." zasní se jeho hlas a natáhne k Lauře ruku.
,,Ale to je doopravdy." naváže na něj smělým hlasem a vezme jeho silni dlaň do ruky a přitlačí ji ke svému hrudníku.
,,Co to děl-" zasekne se, když po svou dlaní ucítí to, na co ho Laura nasměrovala. Cítí, jak mu tvrdnou žíly. Ona se prohne v zádech a pak to samé udělá s jeho druhou rukou..
,,Lauro.." zasténa Sebastian.

,,Ano, můj pane.."