Píseň hor

Jako ze sna

Stáli spolu v pokoji v těsném objetí. Ranní paprsky slunce se prodíraly skrz mezery mezi záclonami a rozřezávaly tmu v Lauřině pokoji.
Sebastian cítil, jak se mu Laura třese v objetí.
Odtáhl se a podíval se jí do jejích krásných očí. Do jejích krásných, uplakaných očí.
Sebastian už se nadechoval, ale Laura ho předběhla.
,,Já to nezvládnu." Nadechla se.
,,Nezvládnu se podívat otci do očí." Řekla a sklopila oči.
Sebastian ji uchopil za ramena a donutil ji se mu podívat do očí.
,,Lauro." Zavrčel soucitně.
,,Vy jste ta nejstatečnější a nejpozoruhodnější žena, kterou jsem kdy poznal. Vždyť jiné ženy vašeho postavení, by se psychicky zhroutily, kdyby zjistily, že jsou na mém hradě. Ale vy ne. Vy jste mne polidštila Lauro. Tak mi netvrďte, že nekokážete překonat svého otce." Pravil a Laura se mu zadívala do očí.
Měl pravdu. Ona se zamilovala do Sebastiana de Maintenon.
Jestli dokázala tohle. Tak teď dokáže všechno. Utřela si slzu. Už nikdy nebude plakat. Řekla si v hlavě. Pláč jí nesluší a ona není malá aby prolévala slzy kvůli každé hlouposti. Zvedla hlavu a opřela si ji o Sebastianovu hruď.
,,Miluju tě Lauro" zašeptal. Zvedl ji do náruče a odnesl do koupelny. Tam ji jemně položil do vany a poslal pro Agátu, aby Lauře pomohla s koupelí.
Zbytek dne proběhl klidně.
Před obědem se šla Laura projít do lesíka po večeři ji Sebastian prováděl celým hradem. Vyprávěl jí o jeho otci, Alexandru Dominiquetovi de Maintenon a o tom, jak se za jeho dětství stavěl hrad. Laura všechno pečlivě poslouchala a snažila se zapamatovat si každý detail toho, co tvoří jeho duši. Chozením po hradě strávili asi hodinu. Potom přišla večeře. Sebastian se s Laurou rozloučil a odvedl ji do pokoje. Před jejími dveřmi stál ještě dlouhou dobu a naslouchal každému zvuku co se ozval z poza dveří.
Chtěl si ty poslední chvilky s ní na hradě zarýt do paměti. Co když už se nikdy nevrátí?
Sám se mezitím duševně připravoval na osobní setkání s jejím otcem. Věděl že to nebude jednoduché ale chtěl, aby Laura nic nepoznala. Teď se nesměl projevit jako slaboch.
V žádném případě.
...
Konečně to přišlo.
Štědrý den.
Venku foukal studený vítr a Laura byla až po krk zabalená v silné, teplé peřině. Zatím co jí, sluneční paprsky jen šimraly na nose, Sebastian už byl dávno vzhůru. Musel si sehnat oblek i pro sebe. A ráno navíc přišel dopis, že bál začíná před obědem. Sebastianovi to zkomplikovalo některé věci ale všechno nakonec dopadlo dobře. Například to, že chtěl Lauře předat šaty až před večeří, ale teď ji musel budit už ráno.
...
U Laury v pokoji se z šera probouzelo světlo a Laura se neklidně převalovala na posteli až se úplně probudila. Čelo měla zpocené a tvář bledou.
Měla hrozný sen.
Viděla jak přichází na bál a když vchází hlavními dveřmi, všichni si na ní ukazují a smějí se. Smějí se a mají ostré, špičaté zuby. Na konci davu stál její otec. Smál se hrozivým smíchem až měl rudou hlavu...
V Lauřině hlavě ten sen vypadal jako živý.
Rychle vstala z vyhřáté postele. Do nohou ji udeřil chlad, plazící se po koberci.
Přeběhla k oknu a podívala se ven. Koruny vysokých stromů se ohýbaly ve větru a velká hejna krkavců se pohupovala nad hradním lesem.
...
Z myšlenek ji vytrhla až Agáta, která zaklepala a vešla do pokoje. Postavila se před dveře a skřípavým hlasem jí sdělila.
,,Smím vám připravit koupel slečno? Pomohla bych vám se upravit a poté si vás pan Sebastian žádá u sebe v pokojích." Dořekla a podívala se na Lauru.
,,Dobře Agáto, můžeš připravit koupel, děkuji." Vydechla Laura a podívala se na stěnu vedle Agáty.
Ta mezitím odběhla do koupelny.
Laura si sedla na židli k malému stolku a začla si v hlavě přehrávat to, jak asi dopadne dnešní večer. Půjde Sebastian s ní? Co na to řekne její otec? Co Laurent? Bude ji pořád vidět takovou, jakou ji viděl, než ji Sebastian odvezl na hrad?
Hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky. Prsty poklepávala na okraj zdobeného stolku a očima přitom koukala z okna.
...
Agáta jí poté pomohla s koupelí. Teplá voda byla pro Lauru osvěžující. Smyla ze sebe všechnu nervozitu a napětí posledních dnů.
Po osušení se Laura bez pomoci Agáty oblékla do lehkých šatů bez šněrovačky. Hodila si přes sebe slabý kabátek a na nohy si nazula teplé boty od Sebastiana.
Na chvíli se zastavila před zrcadlem.
Zkoumavě se podíval na svůj odraz a snažila se přijít na to, co Sebastianovi příjde nádherné ale nemohla na to přijít. Zkrátka netušila, jak ji Sebastian vidí. Nedokázala se vidět jeho očima.
Odvrátila se od zrcadla. Neslyšně prošla pokojem a nezavřenými dveřmi zamířila na chodbu a k Sebastianovým pokojům.
Co by jí tak asi mohl chtít? Přemýšlela.
Už byla skoro u dveří.
Třikrát zaklepala. Když se nic neozývalo, pomalu otevřela dveře. Panty zavrzaly a před ní se rozprostřel Sebastianův pokoj.
Ze strany temnou místnost osvicovalo slunce procházející skrz tmavé záclony. Vedle postele stál malý dřevěný stolek, a na něm jedna otevřená kniha. Laura už se natahovala rukou a chtěl tu knihu otočit, ala do očí ji udeřila záře čehosi bílého. Otočila hlavu do leva a vedle skříně, byly na figuríně pověšené nádherné šaty.
Nádhernější šaty, snad Laura ještě nikdy neviděla. Zpříma se narovnala a přistoupila o krok blíže. Očima měřila každý detail na těch dokonalých šatech. Byly tak nádherné.
Celé bílé a zdobené zlatou a stříbrnou barvou, volánky a hedvábím.
Laura na nich mohla oči nechat.
Byly tak moc nádherné. Vypadaly jako by jí vypadly přímo ze sna.
...