Píseň hor

Ztracen

Stejný čas, jako v předchozí kapitole. Děj se odehrává znovu, hlavní postavou je teď Sebastian.

Sebastian se znovu vyhoupl na koně a znovu práskl do otěží. Kůň se rozeběhl tmou, a uháněl po cestě směrem k temnému lesu. Déšť houstl, Sebastianova uniforma mokla a těžkla. Jízda byla čím dál obtížnější.
Silná kopyta se bořila hluboko do bláta a kůň zpomaloval a zpomaloval. Sebastian ale pořád vztekle kopal a švihal rukama. Nebylo to ale nic platné. Ten strach, ta bezmoc. To co cítil, ho ochromovalo. Vždycky to byl on, kdo říkal ne citům. Teď je to on, kdo jejich sluhou. Nedají si poručit
Slezl z koně a dál ho vedl. Sešel z cesty a našlapoval na měkký mech. Chůze byla o poznání lepší. Po pár desítek krocích se zastavil. Pustil otěže a tmou zahřměl jeho hluboký hlas.
,,Lauro!" chvíli vyčkával, ale tma výkřik pohltila, a na zpět nevracela nic. Je tam někde, a je na živu. Říkal si v hlavě. A já ji najdu. Obratem uchopil otěže a vedl koně dál a hlouběji do lesa.
Trmáceli se dlouhé hodiny. I kožené boty, byly deštěm promáčené a kůň šel z posledních sil. Mokré oblečení táhlo Sebastiana k zemi.
On se ale vzdát nechtěl.
Rozhodně ne teď. Otřepal se, a znovu přidal do kroku. Déšť ustal a les zahalilo ticho, proříznuté občasným zakukáním. Sebastian si promnul oči a zamrkal do paprsků vycházejícího slunce.
,,To už je východ?" řekl a při těch slovech se otočil ke koni a pohladil ho po krku. Chvilková, dobrá nálada ho ale hned přešla, když mu hlavu zatemnily obavy o Lauru. Odhrnul vlasy z čela a spatřil cestu. Modré oči se zablyštěly a Sebastian svižně vyrazil s otěžemi v rukou k cestě. Noha dokročila na pevný podklad vyježděné cesty. Taková úleva pomyslel si. Nevěděl ale, kde má začít Lauru hledat. Po protažení vyskočil na unaveného koně, a vyrazil do prava po cestě, která se dlouho a dlouho táhla hustým lesem. Byla ve svahu, a Sebastian si až teď uvědomil, že celou dobu šli do kopce. Poplácal oře a klusem se rozjeli ke stoupajícímu slunci. Bylo už výše, a také více hřálo. Sebastianovo promrzlé tělo tak přijímalo teplo a pookřávalo. Cítil, jak se v něm znovu probouzí život.
Cesta byla dlouhá a klidná. V porovnání s tím, co se dělo Sebastianovi v hlavě byla ovšem rájem klidu naprostého. Cesta se dál táhla a každý krok ztenčoval šanci, že by Lauru ještě vůbec našel.
...
Klapot! Sebastian zbystřil.
Kočár! Kočár. A hnal se rovou k Sebastinovi z druhého konce cesty.
Sebastian poručil a kůň se dal do rychlého klusu. Za chvíli se blížil střet s kočárem. Sebastian, pln očekávání myslel, že kočár zastaví, ale jediné co se mu povedlo, bylo nahlédnout dovnitř. Uviděl muže a ...
A Francu? Odjeli z bálu a pátrají teď po Lauře, stejně tak, jako zbytek zámku, pomyslel si Sebastian. Touto myšlenkou uklidnil svou hlavu a stejně rychle pokračoval v cestě. I když se ještě naposledy ohlédl a zvednutou rukou naznačil pozdrav.

,,Nebyl to pan de Maintenon?" táže se Franca a obrací svůj dotaz na Simoura.
,,Ne!" Zahřměl a zatáhl závěs zadního okénka kočáru. Ona si možná nepamatuje, co říkala, ale Simour moc dobře ví, kolik peněz má to holka Dampierrovic neprávem zdědit. To co teď opravdu nepotřeboval bylo, aby se do toho zapletl Sebastian. Simour pár dní předem zaplatil skupině rolníků, kteří pracují v místech, kde Laura vystoupila z kočáru.
Dal jim jasné pokyny, a od té chvile si byl jen vědom toho, že Eugenie Laura Dampierrová už majetek svého otce nikdy nezdědí.
...
Kočár prosvištěl a Sebastianovi nezbývalo, než pokračovat v cestě. Slunce usušilo šaty, a kůň znovu nabral ztracenou energii.
,,Lauro!" křičel znovu a ptal se kolemjdoucích, zda nespatřili dívku, Lauru Dampierrovou.
,, Slečnu Eugenii myslí pán?" zněla vždy odpověď, která ho dokázala jen podráždit. Eugenie. On nechce, aby jí říkali Eugenie. Laura jí říká on, a tak jí budou říkat všichni.
Jel dál, a už nějakou dobu nepotkal žádného místního, a tak zrychlil. Ujel pár metrů a uslyšel mužské hlasy, jak se smějí a nahlas křičí. Dav po chvíli spatřil u cesty pod stromy u pole. Skupina nejspíš rolníků, nebo misích vesničanů. Kolem něčeho se shlukovali a mačkali se, aby to mohli vidět. Sebastiana to na chvíli upoutalo, ale věděl, co jsou místní lidé zač, a nechtěl s nimi mít nic společného. Zrak obrátil od skupiny a s hrdostí projel kolem nich. Jeden z mužů už vypadal, jakoby chtěl vystoupit z davu a Sebastianovi složit poklonu a pozdrav. Druhý ho ale zatáhl zpátky a neznámými slovy mu domluvil.
,,Hulváti." přelétlo Sebastianovi přes nos. Už by míjel zatáčku, když v tom..

Zaslechl výkřik a po něm slabým hlasem následované: ,, Sebastiane.."

V zádech mu zamrazilo, a hlava prokrvila tak rychle, že úplně přimrznul k sedlu.

Laura!