Píseň hor

Zve Vás

I když se blížily Vánoce v údolí začínal tát sníh.
Na poslední zbytky bílé peřiny, svítilo unavené slunce a stromy česal studený vítr z hor, který den co den šuměl v hradním lesíku a hrál jednu, a tu samou píseň z hor.
Hradní nádvoří už nebylo zakryté sněhem. Mokré, mechem porostlé dlaždice vykukovaly zpod roztátého sněhu a vytvářely mozaiku.
...
Sebastian byl velmi nemile překvapen, když zjistil, že cesty k hradu už jsou sjízdné a to znamenalo jen jediné.
Odchod Laury.
A to Sebastian nechtěl. Ona byla jediná, která z něho dokázala udělat člověka schopného milovat. To ona mohla za to, že poslední noci strávil v údolí aby za našetřené peníze z posledních let, nakoupil všechno pro její blaho. Kupoval ji hedvábné šaty, pláště a košile. Šperky i kosmetiku. Ale věděl, že tohle není to, po čem její srdce touží. On věděl že Laura potřebuje muže, který ji bude milovat a který ji bude oporou.
A on takový byl. Chtěl ji požádat o ruku, ale věděl, že tímhle gestem, by v jejím životě způsobil zmatek. Stále byla zasnoubená a její otec ji hodlal provdat hned jak vkročí do zámku. Ale toho se Sebastian nebál. Věděl, že i Laura si dokáže stát tvrdě za svým ale bude potřebovat pomoc.
...
Bylo před obědem. Venku stále profukoval studený vítr a česal koruny vysokých stromů před hradní bránou. O okenní tabuli bouchaly kapky vody, z roztátého sněhu.
Laura seděla u malého stolku ve svém pokoji a netrpělivě vyhlížela z okna.
Sníh tál a cesty byly přístupné. A to pro Lauru znamenalo jediné. Opustit Sebastiana a vzít si Laurenta. Po tom všem, jí bylo Laurenta líto. Celý život byl ke všem milý, hodný a pokorný. Měl dohodnutý sňatek a vyhlídky na dobrou budoucnost...
Ale to všechno překazil jen jeden muž.
Sebastian de Maintenon. Laura si byla stoprocentně jistá že ji Sebastian miluje. A taky ona milovala jeho...
Tu noc, kdy mu řekla, že si nevezme Laurenta, to myslela vážně. Opravdu si ho nechce vzít. Ale věděla čemu se tím vystavuje. Pomluvám, odsouzení, vyhnanství a i zavrhnutí. Ale byla pevně rozhodnutá. Teď, když zjistila co je to láska, věděla, že s Laurentem by žít nedokázala.

Laura nervózně poklepávala prsty o kraj stolu. Rychle vstala ze židle a začala přecházet po pokoji tak rychle, že jí její slabý pláštík začal vlát. Furt si v hlavě pohrávala s myšlenkou, že bude muset odjet od Sebastiana. Potom rychle zabočila k oknu. Opřela si čelo o studenou tabuli okenního skla a dlaněmi se zapřela o parapet. Prohlížela zkrz okno na nádvoří a občas zalétla očima na špičky vysokých stromů, na kterých seděli černí krkavci. Zvuky, které vydávali, jí naháněli hrůzu. Očima sjela k příjezdové cestě, na které roztávaly poslední zbytky sněhu. Zvedla pravou ruku a chtěla si zastrčit spadlý pramínek rozpuštěných vlasů za ucho. Když v tom ji ruka zase klesla zpátky k sukni.
Na nádvoří se objevil kočár s erbem její rodiny.
Tvář jí zbledla. Oči se jí prudce otevřely a ona začala mačkat sukni v pěstích, které se jí pod nátlakem nevolnosti začaly třást.
Viděla, jak z kočáru vystoupil jakýsi muž oděný v červeném fraku se zlatými ozdobami a bílou parukou na hlavě. Vypadal trochu směšně. Zavřel za sebou dvířka kočáru a přes nádvoří vykročil směrem k dveřím do hradu. Laura sebou škubla. Odtrhla se od okna a zamířila na chodbu. Musí tam být dříve než Sebastian! Kdo ví co by provedl! Podkasala si sukni a sbíhala ze schodů, když v tom před sebou spatřila Sebastiana, jak se chystá otevřít dveře. Ticho na chodbě prořízl klapot Lauřiných bot. Udělala jeden krok ale pak se v mžiku zastavila. Sebastian nestihl vzít za kliku. Prudce se otočil a spatřil Lauru. Zatnul pěsti až mu zbělaly klouby a ovládnul se. Ta touha po její nevinnosti ho požírala za živa. Laura se polekala jeho výrazu, vypadal naštvaně.
,,Víš kdo tam je?" Zeptal se a jeho hlas udeřil do Lauřiných myšlenek a málem ji porazil.
Němě přikývla a pomalu pouštěla sukni zpátky ke kotníkům.
,,Ano." zašeptala a přišla pomalu k Sebastianovi. Ten stáhl ruku z kliky, za kterou vzala Laura a nespouštěl z její jemné ručky oči. Stlačila kliku dolů, vší silou zatlačila do téžkých dveří a ty se pomalu otevřely.
Za nimi stál muž, kterého Laura viděla z okna. Byl pohublý a měl velký křivý nos. Působil jako strašidlo z pohádek, které Lauře vyprávěla její chůva, když byla malá.
Laura na něj se zalknutím pohlédla. Potom se rychle otočila na Sebastiana. Vyděšeně na něj pohlédla. Její plaché oči vyvolaly v Sebastianovy soucit.
Věnoval jí krátký pohled a potom se se zamračením podíval na toho muže.
,,Pan de Maintenon?" Zeptal se muž a pokývl hlavou.
,,Ano." Zahřměl Sebastian a zatnul pěsti.
Lauřin strach se znovu ozval.
,,Já jsem.." začal muž ale Sebastian ho nenechal dokončit větu.
,,Vím přesně kdo jste! Zaburácel Sebastian. Laura se lekla.
,,Poslal vás Alain Dampierre aby jste si odvezl Lauru, že ano?! Ale to vám nedovolím. Takže odsud vypadněte dřív, než ma vás budu muset tasit!" vydechl Sebastian a v očích mu hořely dva ohně, kterých si dokázala všimnout a bát se jich jen Laura.
Ta se zděšením otevřela pusu. Potom si ji ale rychle zakryla dlaní. Nevěřícně koukala na Sebastiana a v hlavě jí stále hrála dokola ta slova, která Sebastian právě vyslovil.
,,Pane, to musí být nějaký omyl." Řekl rozklepaným hlasem muž.
,,Ano, poslal mne Alain Dampierre, ale ne proto abych odvezl slečnu Lauru. Ale proto abych vám vyřídil pozvání." Zaskřehotal rozklepaným, vyděšeným hlasem.
,,Pozvání?" Zeptala se Laura a furt nevycházela z úžasu. Nejprve chtěl Sebastian zabít někoho kdo se na ni jen podíval, a teď jí chce její otec vyřídit pozvání?
,,Ano madam. Pozvání na Vánoční bál. Bude se konat v zámku hraběte Dampierra a vy, jakožto jeho dcera jste zvána." Pronesl důstojně.
,,A pán.. jestli bude chtít." V tom se mu hlas zaklepal. Vzhlédl do výšky k Sebastianovým očím a nejistě do nich pohlédl.
,,Milerád." Zasmál se ironicky Sebastian a chtěl ještě něco dodat ale do řeči mu skočila Laura. Zamračil se na muže a ten udělal krok do zadu.
,,Kdy se bál koná?" Zeptala se Laura a povytáhla obočí.
,,Na Štědrý den slečno." Odvětil a usmál se.
Sebastian se na něho zamračil a muže smích rychle přešel.
,, Součástí bude i večeře a bude hrát hudba. Potom proběhne předávání darů." Pronesl muž.
Poté sebral všechnu odvahu a položil poslední otázku.
,,Smím vyřídit kladnou odezvu?" Podíval se na Lauru.
Ta se ale podívala na Sebastiana. Věděla, že se mu tam chtít nebude.
,,Sebastiane?" Zašeptala a vzhlédla k jeho modrým očím.
Jejímu pohledu neodolal a proto se vzpřímil a odvětil.
,,Ano smíte. A teď sbohem." Zamračil se a bez jediného ohlédnutí zašel zpátky do hradu.
,,Vyřiďtě panu otci, že se dostavíme. A že mockrát děkujeme za pozvání." Usmála se a rozloučila. Potom zaběhla za Sebastianem do hradu.
Dveře se zabouchly a chodbou se roznesl Lauřin hlas.
,,Moc se omlouvám.." sklonila hlavu a zmáčkla pěstmi sukni.
Sebastian se otočil a nechápavě se na ni podíval.
,,Za co se omlouváš?" Zeptal se přiběhl k ní.
,,Vím, že mého otce nemáš rád a že tam nechceš jet, ale vypadá to, že otec se už nezlobí, a možná by se s ním dalo v klidu promluvit." Zašeptala a zvedla hlavu.
Sebastian se usmál.
,,Ale Lauro. Tím se vůbec netrap. Každé tvoje přání, nebo rozhodnutí, je mým rozkazem, a já je budu plnit dokud tě nepřestanu milovat. A já nepřestanu. Nikdy." Uchopil její jemné ruce a lehce je políbil. Laura se usmála. ,,Děkuji ti Sebastiane. Je to od tebe velice laskavé."přistoupila plaše blíž k jeho širokému hrudníku a v očích měla nejistotu.
,,A co šaty? Sebastiane. Všechny mám doma na zámku." Řekla a sklopila hlavu.
,,O to se postarám." Vydechl Sebastian a prstem jí uchopil za bradu a zvedl hlavu.
,,Obstarám ti, ty nejkrásnější šaty, které jsi kdy nosila." Usmál se Sebastian.
Lauře se hned vybavili růžové šaty z jejích narozenin.
Den kdy poprve spatřila Sebastiana...
,,Ale předem se omlouvám Lauro." Pustil ruku dolů a podíval se jí do očí.
,,Za co? Zeptala se starostlivě Laura.
,,No
,,Nikdy totiž neseženu šaty, které by se měly vyrovnat tvojí kráse. Nic nemůže být nádhernější než ty." Zašeptal chraplavým hlasem a sklonil se k Lauře. Jeho dech ji hřál na čele. Cítila dotek jeho rtů.
Lauře se rozlil ruměnec po tváři. Sebastian se zasmál.
,,Jsi ještě krásnější, když se červenáš." dodal a Laura se se zavřenýma očima pousmála.
Sebastian se taky usmál a horkou rukou jí zajel do hebkých vlasů.
Nasál jejích vůni a energii, kterou mu dodávala jeho přítomností. Laura cítila ve vlasech jeho horký dotek. Zvedla ruku a zajela mu svou bílou dlaní do vlasů. Poprvé se dotkla jeho vlasů. Byly hebké ale drsné zároveň. Jako Sebastianova povaha a jeho duše. Byl milý jen na lidi, které měl rád a hrubý na lidi, které nesnášel. Neměl rád nafoukané lidi ale měl rád sebevědomé. Neměl rád tiché lidi ale pokorné ano. Bylo težké se v něm vyznat.
Sebastian zvedl druhou dlaň a chytl ji za týlo. Druhou rukou přejel z hebkých pramenů k jejímu pasu. Pevně ji uchopil a přitáhl blíž. Laura se prudce nadechla. Zeširoka otevřela oči a zadívala se na Sebastiana. Jeho safírově modré oči se zabodly do jejích světlých, plachých a nezkušených očí. Sebastian už to nezvládnul. Sehnul hlavu a políbil ji na její hebké, jemné a měkké rty. S Laurou se zatočil svět. Cítila, jak Sebastianovy rty vášnivě vášnivě svírají ty její. Zvedl ji do náruče a přitáhl si ji blíž k tělu. Odnesl ji do jeho pokoje. Když kráčeli chodbou, cítil jak se hlavou opírá o jeho hruď. Nohou odkopl dveře a položil Lauru na postel.
Už chtěl udělat víc než zamýšlel ale v momentě se zastavil.
Ne.
Teď ještě ne.
Slíbil, že Laura bude nevinná do dne jejich svatby.
Sehnul se nad ležící Laurou. Prudce se jí zvedal hrudník a její oči se leskly touhou.
Sebastian se usmál a v Lauře ten úsměv vyvolal pocit štěstí. Věnovala mu ten největší úsměv, který kdy komu věnovala.
....
,, Miluju tě Lauro. Tak moc.." Zachraptěl a Lauře naskočila husí kůže.
,,Miluju tě Sebastine. Hrozně moc." Zašeptala Laura a do tváří se jí vkradla červeň.
Sebastian neodolal a svými horkými rty ji políbil na její rozpálenou pokožku...

V další epizodě už všechny události naberou jiný směr a vy se můžete těšit na příběh plný nečekaných zvratů, obětí, lásky a bolesti. Ale i štěstí.